Josef František Pícha (19. března 1889, Husinec – 17. ledna 1977, Praha) byl český pedagog, skladatel duchovní hudby, sběratel středověké židovské hudby, lektor a docent církevního zpěvu, varhaník, konzultant lidových a varhanních nástrojů, editor.

Život

Základní hudební vzdělání získal Pícha ve sboru husineckého chrámu, kde později působil i jako regenschori a sbormistr. Absolvoval učitelský ústav České Budějovice (1905–1909), kde byl též sbormistrem pěveckého sboru školy. Dalším hudebním studiem prošel na tamní mistrovské škole B. Jeremiáše (1910–1911) a posléze na pražské konzervatoři u J. B. Foerstra. Pracovní kariéru započal v roce 1910 v budějovických chrámech a kostelích, kde hudebně uplatňoval cyrilismus (reformní hnutí o povznesení lidového zpěvu do sakrální formy a jeho uvádění do reformy liturgické). V roce 1917 nastoupil jako regenschori děkanského chrámu a ředitel městské hudební školy Vodňany. Tamní národní, kulturní a vlastenecké prostředí se stalo zdrojem, z něhož čerpal inspiraci pro své skladby a vlastní umělecké snahy a činy na poli sakrálním. Na počátku roku 1920 vzniká reformní Církev československá a Pícha se stal v jižních Čechách jejím spoluzakladatelem a organizátorem. V té době se také spřátelil s tamním rabínem Steinerem, který v něm zapálil vztah k dědictví judaismu zpřístupněním fondů s památkami hudebních tradic zanikajících jihočeských židovských komunit. Pícha si tehdy osvojil základy hebrejštiny a prohloubil je studiem u Dr. O. Munelese, předního českého judaisty a osobního přítele. Historické památky se mu podařilo uchovat přes okupaci a posléze je věnoval konsolidujícímu se archivu a knihovně Státního židovského muzea.

Po skončení služebního úvazku ve Vodňanech přešel na učitelský ústav do Českých Budějovic. Vyučoval zde specializace duchovní hudby, zpěvu a varhanního umění. V r. 1927 nastoupil v Praze jako lektor, později mimořádný docent liturgického zpěvu a sakrální hudby na tehdejší Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, kde přednášel do r. 1950. Zároveň působil v letech 1927–1977 jako ředitel kůru dejvického sboru CČS a od r. 1928 do 1954 i jako vedoucí knihovník Bohoslovecké koleje CČS. Již před válkou navázal také vztahy s pravoslavným arcibiskupem Sawatijem a uchoval během okupace církevní archiv autokefálních pravoslavných sborů pod Sawatijovou správou. Téměř neznámé je i Píchovo zapojení do protinacistického odboje. Po oddělení a zřízení samostatné Husovy československé bohoslovecké fakulty v r. 1950 ale katedra liturgického zpěvu a církevní hudby z politických důvodů dočasně zanikla. Pícha tedy pokračoval ve výuce bohoslovců externě mimo program fakulty. Ve své pedagogické, osvětové, publicistické, konzultační a varhanní činnosti neustal až do své tragické smrti ve věku 87 let.

Hudební tvorba

• Bohoslužby Církve československé k 20. výročí ČSR, složil J. Pícha, Ústřední rada CČS, Praha 1938.
• Bohoslužební zpěvy Církve československé, zhudebnil J. F. Pícha, Blahoslav, Praha 1952.
• FARSKÝ, Karel: Zpěvník písní duchovních a Liturgie CČS, hudební doprovod J. Píchy, Praha, I. vyd. 1922, III. vyd. 1923.
• Liturgia (omša) pre Cirkev československú, Karol Farský, nápevy upravil J. Pícha, V Prahe, Tisk. a nakl. druž. CČS 1925.
• Liturgie (mše) pro Církev československou, navrhl Karel Farský, nápěvy: J. Pícha. Připojena Odpolední a večerní pobožnost: Kalous, Pícha, Praha 1924.
• Liturgie Dr. Karla Farského, zhudebnil J. F. Pícha, Ústřední rada CČS, Praha 1939; ÚCN, Praha 1960.
• Liturgy and Evening Services of the Czechoslovak Church in America, Dr. K. Farsky; Music by J. F. Picha, trsl. by K. V. Vit & A. F. Lehner, Newark, N. J. 1966.
• PÍCHA, J. F., TUHÁČEK, A.: Bohoslužebná kniha CČM, Ústřední rada CČM, Praha 1940.
• PÍCHA, J. F., TUHÁČEK, A.: Bohoslužebná kniha CČS, Ústřední rada CČS, Praha 1952.
• PÍCHA, J. F.: Jarní slavnost mládeže CČS, Ústřední svaz jednot mládeže CČS, Praha 1929.
• PÍCHA, J. F.: Tryzna dušičková, Edice liturgických doplňků k čs. misálu, Blahoslav, Praha 1927.
• PÍCHA, J.: Tryzna Husova, Praha 1927.
• PÍCHA, J. F.: Varhanní doprovod k Liturgii Dr. Karla Farského, ÚCN, Praha 1961.
• PÍCHA, J.: Zdrávas - Ave s textem českým a latinským pro tenor neb soprán a housle s průvodem varhan, Barvitius, Praha 1917.
• První liturgie CČSH, podle patriarchy K. Farského. Varhanní doprovod J. F. Pícha, Blahoslav, Praha 1994.
• Varhanní doprovod Zpěvníku CČS, uspořádali J. Tomaštík, J. F. Pícha, J. Metyš, ÚCN, Praha.
• Zpěvník k bohoslužbám církve českomoravské v různých dobách ročních. F. Kalous, O. Stryk, J. F. Pícha, J. Švancar, Příbram 1942.

Literatura

• PINC, Jan: Bibliografický seznam zachovaných prací Josefa Píchy, Theologická revue, Praha 1993, č. 2 (na obálce); uvedeno 68 referencí hudebních děl.
• JINDRA, Martin: Sáhnout si do ran tohoto světa, ÚSTR a CČSH, Praha 2017, s. 217 - 218 a nsl.
• JINDRA, Martin; SLADKOWSKI, Marcel (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské, CČSH, Praha 2020, s. 399 - 402.
• KAŇÁKOVÁ, Alena: Služebník oslavy Hospodinovy, Blahoslav 1987, Praha 1986, s.56 - 57.
• KOVALČÍK, Zdeněk: Hudba v církvi československé husitské (v kolektivní monografii - 90 let CČSH), Praha 2010, s. 185 - 202.
• KOVALČÍK, Zdeněk: Hudební liturgická a písňová tvorba v prvních desetiletích CČSH (v kolektivní monografii - Liturgie jako oslava Boha, sjednocení církve, poselství spásy světu), Blahoslav 2012, Praha 2012, s. 41 - 50.
• PÍCHA, Slavomír: Hebrejské motivy v hudební tvorbě Josefa Píchy, Český zápas 2017, č. 11, s. 1 a 3.
• PÍCHA, Slavomír: Husitský Otčenáš, Český zápas 2016, č. 52, s. 7 - 8.
• PÍCHA, Slavomír: Sto let českých bohoslužeb na Vodňansku, Český zápas 2019, č. 51, s. 10 a 11.
• PÍCHA, Slavomír: Habent sua fata libelli, Český zápas 2018, č. 2 s. 3, č. 4 s. 3; Malé výročí významné knihovny, tamtéž č. 37, s. 3 a 4
• PINC, Jan: Český hudební skladatel a pracovník CČSH J. F. Pícha, Theologická revue 1993, č. 1 - 4, s. 14 - 16, 31 - 32, 44 - 48, 63 - 64.
• POSPÍŠIL, Jiří: Úvahy nad dílem bratra J.F. Píchy, Blahoslav 1995, Praha 1994, s. 109 - 111.
• POSPÍŠIL, Jiří: Úvahy nad dílem bratra J. F. Píchy II, Blahoslav 2005, Praha 2004, s. 72 - 75.
• POSPÍŠIL, Jiří: Místo duchovní hudby v CČSH, Brno 2005.
• TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. stol., II. díl, Paseka, Litomyšl 1999, s. 570.
• UNGERMAN, Otakar: Poděkování za bratra prof. Píchu, Český zápas 1997, č. 13, s. 3.
• URBAN, Rudolf: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche, J. G. Herder-Institut, Marburg an der Lahn 1973, s. 126, 223.

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef František Pícha

Ignát Herrmann (12. srpna 1854 Chotěboř – 8. července 1935 Řevnice) byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí. Zhruba do 20 let používal jméno Hynek a teprve na popud Jana Nerudy začal používat své pravé křestní jméno Ignác, ačkoliv v archaické verzi Ignát. Jako autor používal pseudonymy Vojta Machatý, Švanda nebo Ypsilon.

Rodina

Ignát Herrmann se narodil v rodině kupce a mlynáře Františka Xavera Herrmanna (1807–1872) a Kateřiny (1816–1899), dcery nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila z Hradce Králové. Narodil se jako třinácté dítě ze čtrnácti. Reálně ale měl pět sourozenců: Ernestinu (1837–1907), spisovatele Gustava (1839–1873), spisovatele Emila (1841–1892), Františka (1852) a Henriettu (1842–1915).

Ve svých 27 letech se v roce 1881 oženil s Hermínou Chválovou (1860), sestrou hudebního skladatele Emanuela Chvály, a měl s ní čtyři děti: Jiřího (1882–1882), Ludmilu (1883–1960), Dalibora (1885–1950) a Vladimíra (1892–1944). Ludmila se dne 19. prosince 1925 provdala za vrchního poštmistra v Řevnicích Bedřicha Wildta.

Život

Do školy začal chodit v Hradci Králové. Vychodil čtyřtřídní obecnou školu (1860–1868). Po prvním ročníku na reálném gymnáziu (školní rok 1867/1868) odešel roku 1868 (ve věku 14 let) do Prahy. Vyučil se zde kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Ignát pracoval také jako písař v advokátní kanceláři. V Praze se o něj staral jeho starší bratr Emil, který ve městě studoval práva, pracoval právě v advokátní kanceláři, a který jej rovněž seznámil s Janem Nerudou, jemuž později (1880) věnoval svou první knihu (Z chudého kalamáře).

Začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 trvale bydlel v Praze (příp. na letním bytě v Řevnicích) a byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Jan Otto byl manželem jeho sestřenice Milady Pospíšilové. Ignát se stal novinářem, u Otty v letech 1876–1878 redigoval časopis Paleček.

V roce 1881 začal pracovat v administraci Národních listů, ale podílet se autorsky a redakčně nemohl, a tak v roce 1884 podal výpověď. Mezitím v roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák, který vedl několik desítek let. Ve Švandu dudákovi vydal většinu svých prací. Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, nizozemštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo ruštiny. Teprve roku 1885 byl Juliem Grégrem přijat na pozici řádného redaktora Národních listů. Stal se soudním referentem a od roku 1892 autorem nedělních povídek. Ty psal nejprve každý týden, od roku 1900 jednou za dva týdny.

Byl aktivní ve spolkovém životě a také hodně cestoval (Německo, Nizozemsko, Středomoří i Francie, kde uvažoval, že zůstane v Paříži a do Prahy se nevrátí). Překládal z němčiny i francouzštiny.

Nejedno jeho dílo bylo použito jako námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí a charakterů, kde byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl jmenován členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama (Manželova přítelkyně, 1890), ale nepříliš úspěšně. Kritiky je ceněn jeho román U snědeného krámu, pojednávající o tragickém osudu pražského kupce Martina Žemly (text s prvky naturalismu). Mnohem větší čtenářský ohlas mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i jeho pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kondelíkovi byly koncipovány jako humoristický román, do současnosti v něm zůstala živá především idylická rovina rodinného života. Postava mistra Kondelíka je často chápána jako český „národní typ“ (Josef Jedlička ve své sbírce esejů České typy aneb poptávka po našem hrdinovi), tj. prototyp člověka bodrého, laskavého, přitom nepříliš inteligentního a výbojného. Z jeho díla jsou dosud živé (a vydávané) povídky, jichž napsal 387; tj. počet povídek obsažený v jeho Sebraných spisech o padesáti svazcích, vydávaných v nakladatelství Františka Topiče. Do roku 1916 se dočkaly tří vydání.

Historický význam mají jeho vzpomínkové prózy (Před padesáti léty, Blednoucí obrázky, V pevnosti).

Byl též editorem díla Jana Nerudy (14 svazků), k vydání připravil poslední a posmrtnou Nerudovu sbírku Zpěvy páteční (1896).

Od roku 1888 byl předsedou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj.

V průběhu 20. let 20. století se zapojil do kampaně proti budování zoologické zahrady v Praze. Byl přesvědčen o její neužitečnosti a v několika povídkách snahu vybudovat zoo zesměšňoval.

Připomínky a pozůstalost

V roce 1923 obdržel čestné občanství města Hradce Králové a roku 1929 mu stejné město k 75. narozeninám darovalo křišťálový pohár, dílo Emanuela Šprachty. Stal se také čestným občanem v jeho rodné Chotěboři. Ještě za jeho života byla v srpnu 1930 na jeho rodném Horním mlýnu v Chotěboři odhalena bronzová pamětní deska od Karla Opatrného s nápisem „V tomto domě narodil se 12. srpna 1854 Ignát Herrmann, novinář a spisovatel“. Již o den dříve byla otevřena Herrmannova stezka mezi tímto mlýnem a osadou Bílek. V rámci slavnostní akce uspořádané Spolkem rodáků z Chotěboře bylo uskutečněno také divadelní představení.

O jeho smrti informoval tisk i v zahraničí (např. Německu, Polsku, Francii a Spojeném království).

Značnou část Herrmannovy pozůstalosti z jeho pražské pracovny spravuje Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Neúplný osobní fond Ignáta Herrmanna je uložen v literárním archivu Památníku národního písemnictví. Obsahuje rodinnou korespondenci či dopisy od Jaroslava Vrchlického. Menší množství archiválií se nachází také ve fondech Městského muzea v Chotěboři.

Jsou po něm pojmenovány ulice v Hradci Králové, Ostravě či Hostinném (Ignáta Herrmanna či I. Herrmanna), ale i v dalších českých městech (jako Herrmannova). Dále také knihovny v Chotěboři, kde se narodil (Knihovna Ignáta Herrmanna), i v Řevnicích, kde měl svůj letní byt (Městská knihovna Ignáta Herrmanna Řevnice).

Pomník

Dne 17. července 1960 byl v centru rodné Chotěboře v parčíku (u pozdějšího kruhového objezdu) odhalen pomník se sochou Ignáta Herrmanna v nadživotní velikosti. Autorem předlohy byl Herrmannův synovec akademický sochař Karel Opatrný. Vlastní sochu vytvořili z hořického pískovce akademičtí sochaři Josef Vitvar, Ladislav Kovařík a Josef Smetáček. Herrmanova socha drží v levé pokrčené ruce doutník a přes ruku má zároveň přehozen plášť. Pravou rukou se opírá o deštník. Má klobouk a je oděn v obleku s vestou. Výška postavy je 2,45 m, sokl měří na výšku dalšího 1,25 m. Celková výška je 3,85 m. Pomník je chráněn jako kulturní památka.

Citát

Jaroslav Kvapil

Dílo

• Z chudého kalamáře – výbor krátkých povídek
• Švanda dudák
• Pražské figury
• Bodří Pražané
• U snědeného krámu, 1890, zfilmováno v roce 1933, vydání čtvrté z roku 1916, Dostupné online
• Kancelářský prach – Smíšené zboží
• Domácí štěstí
• Ženitba páně Karafiátova
• Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo, 1918. Dostupné online
• Foxl-Voříšek a jiné historky kratochvilné
• Páté přes deváté
• Z pražských zákoutí – humoristické a rázové kresby
• Bodří Pražané – postavičky z pražských zdí a ulic
• Humor parnassu českého
• Historie o doktoru Faustovi, 1884, řazeno do sci-fi
• Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1898
• Tchán Kondelík a zeť Vejvara
• Artur a Leontýnka – román
• Bezdětná – povídka
• Sudička – povídka
• Z pamětí mrzouta a jiné historky kratochvilné
• Burlesky
• O živých, o mrtvých
• Příběh dušičkový
• Ztřeštěné historky, 1902, sbírka povídek, některé se SF námětem

Většinu svých povídek nejprve publikoval v časopisech. Články v tisku psal často pod pseudonymem Ypsilon (příkladem je vzpomínka na dědečka, Jana Hostivíta Pospíšila). Soudničky v Národních listech podepisoval zkratkou —on.

Plavání

Ignát Hermann stál u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první velké veřejné závody. Při závodech, konaných 25. srpna 1895 v Praze na Vltavě (mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem), vykonával i funkci vrchního rozhodčího.

Odkazy

Reference

Literatura

• Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 92–95. 
• Dějiny české literatury 3. Literatura druhé poloviny devatenáctého století – Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 564–565. 
• Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 – Pavel Augusta … et al. 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 132. 
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 159–162. 
• NOVOTNÝ, J. O. : Drobní lidé Ignáta Hermanna: in Národní Listy, Jubilejní sborník 1861–1941, s. 59–66, Praha: Národní Listy, 1941.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl : A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 451–452. 

Související články

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918

Externí odkazy

• Autor Ignát Herrmann ve Wikizdrojích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ignát Herrmann na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ignát Herrmann
• Digitalizovaná díla Ignáta Herrmanna v Národní digitální knihovně.
• Ignát Herrmann na Kinoboxu
• Ignát Herrmann v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Rozhlasové adaptace vybraných děl k bezplatnému stáhnutí ve formátu MP3 na webu Českého rozhlasu Vltava