Carl Philipp Emanuel Bach (8. března 1714, Výmar – 14. prosince 1788, Hamburk), druhý nejstarší syn Johanna Sebastiana Bacha a jeho manželky Marie Barbary Bachové, proslul jako cembalista, skladatel a pedagog.

Život

Stejně jako jeho starší bratr Wilhelm Friedmann začal od roku 1723 navštěvovat Školu u svatého Tomáše v Lipsku, kde jejich otec učil. V mládí prošel u otce důkladným kontrapunktickým školením. Roku 1731 začal na Lipské univerzitě studovat práva. Když se mu roku 1733 nepodařilo získat místo varhaníka v Naumburgu, odešel o rok později do Frankfurtu nad Odrou, kde na tamní univerzitě pokračoval ve studiu práv. Zde založil Collegium musicum a přivydělával si výukou hry na cembalo.

V roce 1738 se Carl Philipp Emanuel definitivně rozhodl pro hudbu. Jeho další tvůrčí dráha přinesla odklon od barokního směru k novému hudebnímu myšlení raného klasicismu. Nicméně seriózní, myšlenkově hluboký umělecký projev jeho otce zůstal i jemu vlastní a projevil se v jeho tvorbě osobitou výrazovou hloubkou. V uvedeném roce 1738 získal Bach místo cembalisty v kapele prince a později pruského krále Fridricha II. Zde zůstal téměř třicet let. Kapela působila střídavě v Berlíně a v Postupimi. V roce 1744 se oženil s nejmladší dcerou berlínského obchodníka s vínem, s Johannou Marií Dannemannovou. V průběhu let 1745–1748 se manželům narodily tři děti: Johann Adam, Anna Carolina Philippina a Johann Sebastian. Roku 1747 přijel rodinu do Berlína navštívit Carlův otec. Muzikální Fridrich II. využil pobytu proslulého skladatele a zadal mu téma k improvizaci. Johann Sebastian Bach téma použil jako základ pro svůj cyklus ricercarů Hudební obětina.

Bach nebyl ve službách vrtkavého krále příliš spokojen. Jeho roční plat ve výši 300 tolarů byl ve srovnání s 2000 tolary flétnisty Johanna Joachima Quantze a kapelníka králova orchestru Carla Heinrich Grauna nízký. Italský kastrát Felice Salimbeni si v sezóně 1750/1751 vydělal dokonce 4400 tolarů. V roce 1753 se Bach marně ucházel o místo varhaníka v Žitavě, dva roky nato neuspěl v konkurzu na učitele ve Škole u svatého Tomáše v Lipsku, kterou kdysi sám navštěvoval. Ze skladatelského hlediska ale bylo Bachovo berlínské období plodné. Kromě komorní hudby složil v té době 35 koncertů pro cembalo a 8 symfonií. V Berlíně také Bach získal přístup do kroužku tamních literátů, píšících ve stylu anakreontiky. Jeho blízkým přítelem se stal vůdčí představitel tohoto směru, Johann Wilhelm Ludwig Gleim, seznámil se zde také s Lessingem.

V roce 1767 přesídlil do Hamburku, kde převzal po Telemannovi úřad regenschoriho pěti tamních největších kostelů a kromě toho funkci kantora na gymnáziu zvaném Johanneum. Zvítězil tehdy v konkurzu, kterého se také zúčastnil jeho starší bratr Wilhelm Friedemann a další hudebníci. Stal se čelnou osobností hudebního života tohoto svobodného města, přátelil se s významnými německými básníky a dalšími umělci. Jako jeden z prvních v Německu organizoval veřejné koncerty.

Zemřel 14. prosince 1788 na tuberkulózu. Byl pochován v kryptě evangelického kostela svatého Michala v Hamburku.

Tvorba

Největší význam má jeho instrumentální tvorba – koncerty pro cembalo a orchestr, klavírní sonáty, triové sonáty a smyčcové kvartety. Skládal také oratoria, pašije a kantáty Nejrozsáhlejší je ovšem Bachova tvorba pro sólové cembalo: složil pro tento nástroj 210 sonát. V nich dospěl nejen k pozoruhodné úrovni nástrojové sazby, nýbrž i k vývojovému pokroku v oblasti hudebního výrazu nového slohu: stal se charakteristickým představitelem tendence Sturm und Drang, projevující se obzvláště intenzitou výrazu zejména v polohách vášnivých a citově vypjatých, které předznamenaly v období raného klasicismu situaci, označovanou též jako romantická krize. K dosažení vysokého stupně výrazové intenzity jsou u Bacha zapojeny všechny složky hudební řeči – osobitou formulací témat počínaje a jejich harmonickým výkladem i nástrojovou stylizací konče. Objevují se i programní názvy, které mají blíže specifikovat vlastní hudební obsah díla. Svým pojetím klavírní sonáty ovlivnil řadu dalších skladatelů včetně Josepha Haydna a W. A. Mozarta. Ve vokálním oboru je autorem oratorií a velkého počtu chrámových skladeb, písní, árií a ód s duchovním i světským obsahem. Je také autorem jednoho z nejvýznamnějších pramenů o předklasické hudební interpretaci a estetice: Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen (Studie o pravém umění klavírní hry). První díl tohoto spisu byl vydán v roce 1753, druhý roku 1762. Soupis Bachova díla pořídil belgický muzikolog Alfred Wotquenne (1867–1939).

Pro své současníky představoval "velkého Bacha" právě on, nikoliv jeho otec. Carl Philipp Emanuel Bach byl raný představitel nového typu umělce, respektovaného génia, který postupně nahrazoval představu hudebníka jako řemeslníka.

Carl Philipp Emanuel Bach používal pro svá vystoupení nástroje (klavichord a fortepiano) od Gottfrieda Silbermanna, v té době známého výrobce klávesových nástrojů. V roce 2020 byla Paulem McNultym vyrobena kopie fortepiana podobného tomu které používal Bach — od Gottfrieda Silbermanna z roku 1759.

Nahrávky na soudobých nástrojích

• Edna Stern, Amandine Beyer. Carl Philipp Emanuel Bach. 4 Sonatas for Violin and fortepiano. Nahráno na replice klavíru Walter of Paula McNultyho
• Les Adieux, Andreas Staier. Carl Philipp Emanuel Bach. Chamber Music - Quartets for Fortepiano. Replika historického klavíru od Christophera Clarka
• Gustav Leonhardt. Carl Philipp Emanuel Bach. Concerto No 1 in D Minor. Nahráno na replice cembala Blanchet (od Downyho, rok 1975)

Fotogalerie

Odkazy

Reference

Literatura

• Bitter, Carl Heinrich, Carl Philipp Emanuel und Wilhelm Friedmann Bach und deren Brüder, Wilhelm Müller, Berlin 1868.
• Clark, Stephen L. (ed.), The Letters of C. P. E. Bach, Clarendon Press, London 1997, ISBN 978-0198162384.
• Horn, Wolfgang, Carl Philipp Emanuel Bach: Frühe Klaviersonaten. Eine Studien zur "Form" der ersten Sätze nebst einer kritischen Untersuchung der Quellen, Verlag der Musikalienhandlung K. D. Wagner, Hamburg 1988, ISBN 978-3889790392.
• Leisinger, Ulrich – Ottenberg, Hans-Günter, Musik zwischen West und Ost, díl 1, Carl Philipp Emanuel Bachs geistliche Musik, Frankfurt nad Odrou 2001, ISBN 300007391-4.
• Mitchell, William L., C. P. E. Bach's Essay. An Introduction, The Musical Quarterly 33, 1947, s. 460–480.
• Ottenberg, Hans-Günter, Carl Philipp Emanuel Bach, Piper/Schott, München 1988, ISBN 3492182356.
• Suchalla, Ernst (ed.), Carl Philipp Emanuel Bach. Briefe und Dokumente. Kritische Gesamtausgabe, 2 sv., Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1994, ISBN 978-3525862711.
• Wagner Günther, Die Sinfonien Carl Philipp Emanuel Bachs: Werdende Gattung und Orginalgenie, Springer Verlag, Stuttgart 1994, ISBN 978-3476012685.
• Wiermann, Barbara, Carl Philipp Emanuel Bach: Dokumente zu Leben und Wirken aus der zeitgenössischen Hamburgischen Presse (1767–1790), Georg Olms Verlag, Hildesheim 2000, ISBN 978-3487110752.

Související články

• Johann Sebastian Bach
• Wilhelm Friedemann Bach
• Johann Christoph Friedrich Bach
• Johann Christian Bach

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Carl Philipp Emanuel Bach na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Bach v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Carl Philipp Emanuel Bach
• Carl Philipp Emanuel Bach na projektu Musopen
• Seznam všech Bachových skladeb
• Článek Ivany Píšové v časopisu Harmonie
• Heslo na Britannice (anglicky)
• Údaje o skladateli v Bachově muzeu v Lipsku
• Bachovo Magnificat na youtube

Zkratka BWV označuje souborný katalog děl J. S. Bacha. Jde o zkratku názvu katalogu v němčině „Bach Werke Verzeichnis“ (Seznam Bachových skladeb). Celý název katalogu je Thematisch–systematisches Verzeichnis der Werke Johann Sebastian Bachs. Katalog vytvořil Wolfgang Schmieder a vydal jej u vydavatelství VEB Breitkopf und Härtel v Lipsku roku 1950.

Řazení skladeb v katalogu BWV

Seznam není seřazen chronologicky, ale tematicky (podle druhu skladby). Hlavním důvodem je zřejmě fakt, že není možné přesně určit dobu vzniku většiny Bachových skladeb, protože se dochovaly pouze jejich nedatované rukopisy. Za Bachova života byl vydán tiskem jen malý zlomek jeho díla. Později, v polovině 19. století, začala společnost Bach-Gesellschaft postupně vydávat kompletní Bachovo dílo. Skladby zde byly seskupeny do jednotlivých svazků podle žánru. I toto souborné vydání mohlo hrát roli v úvahách o konečném seřazení skladeb v seznamu BWV.

Původní katalog z roku 1950 končí položkou BWV 1080 (Umění fugy). Od té doby bylo objeveno několik desítek dalších Bachových skladeb, které byly v aktualizovaných vydáních zařazeny na konec seznamu (již nezávisle na druhu skladby). U jiných skladeb bylo naopak Bachovo autorství zpochybněno, nebo dokonce vyloučeno; jejich čísla však v seznamu zůstávají. Díla, která jsou neúplná, nebo u kterých bylo Bachovo autorství již od počátku sporné, jsou řazena do zvláštního dodatkového seznamu (BWV Anhang) a označována zkratkou BWV Anh. a pořadovým číslem.

Vokální díla

Vokální díla tvoří přibližně polovinu Bachovy tvorby. Většinou jde o duchovní skladby určené pro nedělní bohoslužby a také pro svátky a zvláštní příležitosti (např. svatby, pohřby).

Kantáty, BWV 1–224

Kantáty tvoří značnou část Bachova vokálního díla. Jedná se převážně o kantáty duchovní a mnoho z nich pochází z prvních let Bachova působení v Lipsku, kdy psal novou kantátu pro nedělní bohoslužbu každý týden. Vedle nich je známo také několik světských kantát, například Lovecká nebo Kantáta o kávě.

Moteta, BWV 225–231

Dochovalo se pouze několik motet vytvořených pro zvláštní příležitosti. Jedná se o skladby pro sbor a basso continuo.

Mše a magnificat, BWV 232–243

Nejvýznamnější je Mše h moll (v latině), kromě ní Bach napsal ještě několik kratších mší na německé texty.

Pašije a oratoria, BWV 244–249

Oratoria se řadí mezi nejrozsáhlejší Bachova díla. Patří sem například Velikonoční či Vánoční oratorium, a především Janovy a Matoušovy pašije. Obě tyto skladby mají také formu oratoria. Ostatní Bachova zhudebnění pašijí se dochovala jen částečně.

Čtyřhlasé chorály, BWV 250–438

Jedná se o harmonizace protestantských chorálů. Základní melodie jsou téměř vždy staršího původu, Bach provedl jejich úpravu pro čtyřhlasý sbor.

Písně, árie a quodlibet, BWV 439–524

Do této skupiny patří duchovní písně z tzv. Schemelliho zpěvníku a různé árie a písně z druhé Knížky pro Annu Magdalenu Bachovou.

Instrumentální díla

Bach byl za svého života známý především jako vynikající varhaník a virtuózní hráč na cembalo, a těmto dvěma nástrojům je také určena většina jeho instrumentální tvorby.

Varhanní skladby, BWV 525–771

Nejpočetněji jsou zde zastoupeny chorálové předehry, tj. polyfonní zpracování chorálů pro varhany. Jsou uspořádány do několika sbírek, jako je Varhanní knížka, tzv. Schüblerovy chorály a další.

Vedle této liturgické hudby vytvořil Bach mnoho virtuózních kusů různých forem. Stěžejní jsou fugy, často předcházené kompozičně volnější skladbou, např. preludiem, tokátou nebo fantazií. Známými příklady jsou Tokáta a fuga v d moll či Passacaglia a fuga v c moll. Dále sem patří několik trio sonát a varhanních koncertů.

Skladby pro klavír, BWV 772–994

Skladby pro klavír (resp. v době vzniku spíše pro cembalo nebo klavichord) tvoří další početnou část Bachova díla. Často jsou sestaveny do sbírek uspořádaných podle nějakého systému (např. sled tónin v Dobře temperovaném klavíru, výběr a pořadí tanců v suitách nebo kánony ve stoupajících intervalech v Goldbergových variacích).

Mezi významná klavírní díla patří Goldbergovy variace a dva rozsáhlé cykly Dobře temperovaný klavír 1 a 2, které obsahují vždy 24 preludií a fug ve všech durových i mollových tóninách. Dále Bach sestavil několik sbírek tanečních suit (Anglické a Francouzské suity, Partity) a například také Invence a sinfonie - krátké polyfonní skladby určené k výuce.

Skladby pro jiné sólové nástroje, BWV 995–1013

Skladby (většinou suity) pro sólovou loutnu, housle, violoncello či flétnu zkomponoval Bach z velké části během svého zaměstnání na knížecím dvoře v Köthenu.

Komorní hudba, BWV 1014–1040

V Köthenu vznikly také sonáty pro housle, violu da gamba či flétnu s cembalem nebo continuem.

Koncerty a orchestrální suity, BWV 1041–1071

Z Bachových orchestrálních děl jsou nejznámější Braniborské koncerty. Dále napsal několik houslových koncertů a také koncerty pro jedno i více cembal a orchestr.

Kánony a pozdní kontrapunktická díla, BWV 1072–1080

Katalog BWV uzavírají díla považovaná za vrchol barokní polyfonie - Hudební obětina a Umění fugy.

Později zařazená díla (různé druhy), BWV 1081–1128

Od doby prvního vydání katalogu v roce 1950 bylo do katalogu zařazeno několik desítek dalších skladeb, jedná se převážně o varhanní chorály.

Související články

• Köchelův seznam (KV)
• LWV, seznam děl J. B. Lullyho

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu BWV na Wikimedia Commons
• Katalog BWV na bachcentral.com
• Seznam Bachových děl na portálu IMSLP

Johann Pachelbel (IPA: [ˈpaxɛlbl̩, ˈpaxl̩bɛl, paˈxɛlbl̩], pokřtěn 1. září 1653 Norimberk – 3. března 1706 tamtéž) byl německý barokní skladatel, varhaník a pedagog, jeden z nejdůležitějších skladatelů doby středního baroka. Složil velké množství duchovních i světských skladeb.

Jeho práce se těšila obrovské popularitě, vyučoval mnoho žáků a jeho hudba se stala vzorem pro téměř všechny německé skladatele. Dnes je jeho nejznámějším dílem Kánon v D dur - jediný kánon, který napsal. Mezi jeho další známé skladby patří Ciaccona v f moll, Toccata v e moll pro varhany a Hexachordum Apollinis.

Pachelbelova tvorba byla ovlivněna vlivy jihoněmeckých skladatelů, především Johanna Jakoba Frobergera a Johanna Kaspara Kerlla a některými italskými skladateli, například Girolamo Frescobaldim a Alessandro Pogliettim.

Život

Johann Pachelbel se narodil roku 1653 v Norimberku jako syn vinaře Johanna Pachelbela a jeho druhé manželky Anne Marie Mair. Přesné datum jeho narození není známo, ale podle data jeho křtu (1. září 1653) se usuzuje, že se narodil pravděpodobně na konci srpna roku 1653. Patrně pocházel z rodu, jehož člen Wolfgang byl do pobělohorské rekatolizace posledním evangelickým purkmistrem Chebu.

Již v mládí se u Pachelbela projevovaly intelektuální schopnosti a hudební talent. Při studiu ve škole u norimberského chrámu sv. Vavřince (Sankt Lorenz) se učil základní hudební teorii u Heinricha Schwemmera, pozdějšího norimberského kantora, a kompozici a hru na varhany u G. C. Weckera. Navštěvoval také Auditorium Aegidianum, další výuku pro studenty z městských kulturních rodin.

29. června 1669 započal své studium na univerzitě v Altdorfu a stal se zároveň varhaníkem místního kostela. Z této univerzity byl však donucen odejít ještě dříve než dokončil první rok studia, protože jeho otec si už nemohl dovolit platit Johannovi vzdělání.

Ve studiu ale pokračoval dále, protože získal stipendium na Gymnasiu Poeticu v bavorském Řezně. V průběhu tohoto studia se učil hudbě u Kaspara Prentze, žáka Johanna Caspara Kerlla, který byl pravděpodobně ovlivněn významným italským skladatelem Giacomem Carissim. To je možná jeden z důvodů, proč se Pachelbel začal zajímat o soudobou italskou a také církevní hudbu.

V roce 1673 se stal zástupcem varhaníka v katedrále Sv. Štěpána ve Vídni, kde hrál díla katolických skladatelů, přestože sám se hlásil k luteránství. 4. května 1677 se stal dvorním varhaníkem v Eisenachu v zaměstnání vévody Saska-Eisenachu. Po smrti vévodova bratra však byla omezena hudební činnost na dvoře a Johann Pachelbel musel opustit Eisenach a od května 1678 našel na 12 let zaměstnání jako varhaník v luteránském kostele Predogerkiche v Erfurtu. Tam se také 25. října 1681 poprvé oženil, a to s Barbarou Gablerovou. Barbara zemřela spolu s Pachelbelovým synem v září 1683 na mor. Předpokládá se, že tato nešťastná chvíle zapříčinila vydání Musicalische Sterbens-Gedancken. 24. srpna 1684 se oženil s Judith Drommer, se kterou měl pět synů a dvě dcery.

Během svého pobytu v Eisenachu a Erfurtu se stýkal s rodinou Bachů. Ambrosius Bach, otec Johanna Sebastiana Bacha ho dokonce požádal, aby se stal kmotrem jeho dcery Johanny Judity a učitelem hudby Ambrosiova syna Johanna Christopha.

Pachelbel byl v Erfurtu velice oblíbený a úspěšný varhaník, ale přesto nastoupil roku 1690 jako dvorní varhaník ve Stuttgartu, odkud musel na podzim 1692 odejít kvůli francouzské invazi do Porýní. Už v tom samém roce se ale vrátil do Durynska a stal se městským varhaníkem v Gotě. Během svého působení zde dostal nabídku místa varhaníka v Oxfordu a také nabídku vrátit se do Stuttgartu. Oba tyto návrhy odmítl.

Po smrti Georga Caspara Weckera, varhaníka v norimberském chrámu svatého Sebalda, nastoupil na jeho místo právě Pachelbel, který na tomto místě setrval až do smrti. Za jeho výdaje na cestě do Norimberku mu městská rada vyplatila 30 guldenů.

Dílo

Přestože Pachelbela po celý život zaneprazdňovala hra na varhany, byl to velice produktivní skladatel. Psal skladby pro varhany, cembalo, pro komorní soubory a různé vokální skladby.

Skládal liturgickou varhanní hudbu k luteránským bohoslužbám. Například fugy Magnificat vnikly, aby obohatily a zkrášlily večerní mše v norimberském Sebaldově chrámu. Ve varhanních skladbách můžeme najít tokáty, fantasie, fugy a chaconny. V jeho dílech pro ostatní klávesové nástroje najdeme fugy, suity a sady různých variací. Pachelbel se také velmi věnoval vokální hudbě, kde se projevuje jeho snaha o jednoduchou, jasnou a průzračnou hudbu plnou výrazu.

Jeho první zaznamenané skladby, dvě árie pochází z roku 1679.

Liturgická varhanní hudba

Chorály

V Pachelbelových chorálech se projevuje jeho znalost jak starší hudby tak hudby jeho doby.

V jeho chorálu Acht Choräle zum Praeambulieren je zobrazována antika pomocí tří prostředků 16. století: bicinia, zdobenosti melodie a polyfonní melodie, kde cantem firmem zpívá tenor. V tomto chorálu se projevují znaky fugy. V některých částech se zde také vyskytuje další charakteristický znak: melodie sopránu nebo basu je založená na dlouhých tónech a ostatní hlasy předjímají každou následující frázi hlasu s hlavní melodií.

Magnificat

Fugy Magnificat vznikaly převážně za Pachelbelova působení v Sebaldově chrámu v Norimberku. Jeho provedení Magnificatu zahrnuje skromný varhanní doprovod, který dává prostor pro výraznost zpěváků

Další hudba

Jiná varhanní hudba

Do této skupiny řadíme například Hexachordum Apollinis a jiné skladby jako ouvertury, tokáty, fantasie, fugy a chaccony.

Hudba pro ostatní klávesové nástroje

Pro tyto nástroje skládal Pachelbel suity a variace.

Komorní hudba

Pravděpodobně nejdůležitějším dílem z této kategorie je Musicalische Ergötzung tvořen šesti suitami pro dvoje housle a basso continuo. Každá z těchto suit se skládá ze sonáty následované řadou tanců.

Vokální hudba

Kromě ryze sakrální vokální hudby napsal Pachelbel i několik árií, většinou pro sólový hlas s doprovodem nástrojů, a motet.

V populární hudbě

Motiv z Kánonu v D dur použila řecká hudební skupina Aphrodite's Child ve skladbě Rain and Tears (1968).

Odkazy

Reference

Literatura

• SADIE, Stanley. The New Grove Dictionary of Music and Musicans. New York: Grove's Dictionaries of Music, 1995. ISBN 1-56159-174-2. S. 880. (eng) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Pachelbel na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Johann Pachelbel
• Johann Pachelbel na projektu Musopen