Wolf Traut (1485, Norimberk – 1520, tamtéž) byl německý renesanční malíř a dřevorytec, spolupracovník Albrechta Dürera a nezávislý mistr.

Život

Wolf Traut se narodil v Norimberku jako syn malíře a zlatníka Hanse Trauta (asi 1460–1516), který přišel do Norimberku roku 1477 ze Špýru. Vyškolil se u svého otce a možná byl také studentem Michaela Wolgemuta. Kolem roku 1504 začal pracovat v dílně Albrechta Dürera. Spolu s Hansem Baldungem a Hansem Leonhardem Schäufelinem vytvořil dřevoryty pro knihu Der Gart beschlossen Marie Rosenkrantz vydavatele Ulricha Pindera. Během Dürerova pobytu v Itálii (1505–1507) byl pravděpodobně asistentem Hanse von Kulmbach. V roce 1511 byl Wolf Traut nezávislým mistrem vlastní dílny, která se zabývala malbou oltářních obrazů, spolupracovala s řezbáři a dodávala skříňové oltáře. I později spolupracoval s Dürerem a v letech 1512–1513 se podílel na dřevořezech pro ambiciózní projekt císaře Maxmiliána I. (Triumfální oblouk). Jeho nejrozsáhlejším dřevořezbářským dílem je 51 listů pro Bonaventurovu knihu Život sv. Františka ("Legend des heiligen Vatters Francisci").

Dílo

Pro Trautovu malbu jsou charakteristické zářivé a jasné barvy připomínající Dürera. Rámy jeho deskových obrazů jsou zdobeny v italském stylu jako trojité vyřezávané arkády.

Prvním významným dílem Wolfa Trauta je rozměrný polyptych pro Johanniskirche v Norimberku (1511–1512), kde je ještě patrný vliv Dürera a Martina Schongauera. Nejpůsobivějším Trautovým dílem je hlavní oltář pro Lorenzkirche v Norimberku z roku 1514 (později kostel v Artelshofen, nyní Bayerisches Nationalmuseum Mnichov). V letech 1513–1518 vytvořil tři oltáře a portrét pro opaty Sebalda Bambergera a Johannese Wencka v cisterciáckém opatství v Heilbronnu. Na hlavním oltáři s Křtem Kristovým se podílel i jeho otec Hans. Další oltáře pro opatství byly zasvěceny sv. Petru a Pavlu, sv. Uršule a sv. Mořici a Vincentovi. Jako sochaři se na nich podíleli Peter Strauß (1480–1520) z Nördlingen a Peter Trünklin. Traut byl také zručným malířem portrétů (Portrét dámy (1510), Madrid, Thyssen-Bornemisza, Sebald Bamberger (1516–1518), Heimatmuseum Heilbronn)

Před svou smrtí roku 1520 začal pracovat na dřevořezbách pro knihu "Halle´sche Heiligtumsbuch", kterou objednal kardinál Albrecht von Brandenburg. Kniha obsahuje 234 dřevořezů, které kromě Trauta zhotovili další dva umělci.

Reference

Literatura

• Sabine Lata: Wolf Traut als Maler (Nürnberger Werkstücke zur Stadt- und Landesgeschichte), Stadtarchiv Nürnberg 2005, ISBN 3-87707-662-9.
• Löcher, Kurt: Die Gemälde des 16. Jahrhunderts. Germanisches Nationalmuseum Nürnberg. Stuttgart 1997, S. 523–526
• Christian Rauch: Die Trauts: Studien und Beiträge zur Nürnberger Malerei, Heitz & Mündel, Straßburg 1907
• Ulrich Thieme, Felix Becker u. a.: Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. Band 33, E. A. Seemann, Leipzig 1939, S. 351.
• Rée, Paul Johannes, "Traut, Wolf" in: Allgemeine Deutsche Biographie Band 38 Duncker & Humblot, Leipzig 1894, S. 515–516On line

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Wolf Traut na Wikimedia Commons
• Zeno: Traut Wolf

Lou Andreas-Salomé (12. únor 1861 v Petrohradu – 5. únor 1937 v Göttingenu) byla rusko-německá spisovatelka a psycholožka.

Život a dílo

Byla dcerou ruského generála Gustava von Salomé (1804-1879), jehož předkové pocházeli z francouzské protestantské rodiny, a Louisy von Salomé, rozené Wilm, dcery dánského továrníka (1823-1913). Měla pět bratrů, z nichž dva v dětství zemřeli.

V roce 1880, po soukromých studiích v Rusku a milostné zápletce s holandským kazatelem Hendrikem Gillotem odjela s matkou do Švýcarska a začala v Curychu studovat teologii, filosofii a dějiny umění. Roku 1882 při cestě po Itálii se Lou v Římě seznámila se spisovatelem Paulem Rée a jeho prostřednictvím s německým filosofem Friedrichem Nietzschem. Jejich společou cestu ukončilo až Nietzscheho vyznání lásky a žádost o ruku Lou, která ho odmítla a rozešla se s ním. Stejně ostře odmítla roku 1901 návrh o 15 let mladšího Rainera Maria Rilka, s nímž předtím čtyři roky žila. Lou, odpůrkyně manželského stavu, se nakonec provdala za německého lingvistu Carla Friedricha Andrease. Přestože s ním téměř nežila, trávila hodně času na cestách a udržovala blízké přátelství s jinými muži, jako právě s Rilkem, kterého blízce seznámila s ruskou kulturou, s Andreasem zůstali manželé až do jeho smrti v roce 1930.

V Berlíně a v Göttingen, kde manželé žili, se stýkala s předními evropskými kulturními osobnostmi, jako byli Gerhart Hauptmann, August Strindberg nebo Arthur Schnitzler. Při svých četných cestách po Evropě se seznámila s mnohými dalšími, jako např. s Frankem Wedekindem. V roce 1911 začala u Sigmunda Freuda studovat psychoanalýzu, načež si v Göttingen otevřela vlastní psychoanalytickou praxi. Její úspěšná terapeutická kariéra trvala přes dvacet let.

Krom vědecké práce a společenského života se věnovala i literární činnosti, napsala patnáct románů a řadu literárně-vědeckých či psychologických prací, např. studii o ženských postavách v Ibsenových dramatech, knihu o Friedrichu Nietzschem nebo knihu o lásce Die Erotik. Psala německy.

Odkazy

Související články

• Friedrich Nietzsche
• Rainer Maria Rilke

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lou Andreas-Salomé na Wikimedia Commons
• Osoba Lou Andreas-Salomé ve Wikicitátech
• (německy)
• Důkladný životopis, bibliografie
• Několik esejů L. Andreas-Salomé
• http://www.fembio.org/biographie.php/frau/biographie/lou-andreas-salome/

Literatura

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lou Andreas-Salomé
• L. Andreas-Salomé, Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Praha: Torst 1996
• R. M. Rilke – L. Andreas-Salomé, Korespondence. Praha: Aula 1996

Peter Candid (Peter de Witte, v Itálii známý jako Pietro Candido, v Bavorsku jako Peter Candid, asi 1548^? Bruggy – 1628 Mnichov) byl vlámským malířem manýrismu, designérem tapiserií a uměleckým grafikem, který působil v Itálii a v Bavorsku. Byl umělcem u dvora Medicejů ve Florencii a u bavorského dvora vévody Williama V. a jeho nástupce Maximiliana I. v Mnichově..

Život a dílo

Narodil se v Bruggách a se svými rodiči se přestěhoval do Florencie ve věku deseti let.Jeho otec Elias byl tkalcem gobelínů a pracoval v nově otevřené tkalcovské dílně Medicejů, Arazzeria Medicea, kterou vedl vlámský mistr Jan Rost. Původní vlámské příjmení bylo 'de Witte'. Slovo „witte“ znamená ve vlámštině „bílý“, a proto rodina v Itálii přijala italské příjmení „Candido“, slovo, které v italštině také znamená „bílý“. Po přestěhování do Německa pak své italské příjmení změnil na Candid.

V Itálii se na začátku roku 1560 učil u neznámého mistra Nejstarší informace o jeho umělecké práci je záznam o platbě za fresku vytvořenou ve Florencii v roce 1569. Nejprve je zmiňován jako člen Akademie výtvarných umění (Accademia delle Arti del Disegno) v roce 1576. Byla to prestižní akademie ve Florencii. Mezi jejími členy byli Michelangelo Buonarroti, Lazzaro Donati, Agnolo Bronzino, Benvenuto Cellini a další.

V roce 1578 vytvořil sérii tří oltářních obrazů pro kostely ve městě Volterra, včetně Klanění pastýřů (1580) a Nářku nad mrtvým Kristem (1585-86, Pinacoteca Civica). [6] Vlámský životopisec ze 16. století, Karel van Mander, který znal Candida ze své návštěvy Itálie, napsal, že Candid pracoval s Giorgiem Vasari na Sala Regia (královský sál) ve Vatikánu a také na kupoli katedrály ve Florencii.. Po ukončení práce v Římě na Sala Regia v letech 1582 a 1583, se vrátil do Florencie.

Na doporučení sochaře Giambologny, dalšího vlámského umělce pracujícího v Itálii, s nímž byl Candid úzce spojen, byl v roce 1586 povolán k vévodskému dvoru v Mnichově. Byl prvním dvorním malířem vévody Viléma V Bavorského, mimo jiné i pro jeho kabinet kuriozit.

V Bavorsku žili až do konce svého života. Vytvořil tam také díla pro kostely v jiných bavorských městech. V letech 1611 až 1619 vznikly jeho malby několika sálů mnichovské rezidence pro Vilémova nástupce Maximiliána I. Do mnichovského období také spadají návrhy tapisérií pro manufakturu na koberce, která byla v Mnichově založena roku 1604. Jeho kresby vyryli do mědi G. Amling a J.A. Zimmermann. V univerzitní knihovně v Salcburku se nacházejí jím podepsané listy (P. Cand. pinxit). Mezi jiným navrhl také dva portály a Madonnu na přední straně rezidence Mnichov, kašnu se sochou Otto von Wittelsbach na předním nádvoří rezidence, náhrobek (kenota)) císaře Ludwiga ve Frauenkirche a Madonu na mariánském sloupu v Mnichově.Také namaloval četné nástěnné a nástropní obrazy ve starém paláci Schleißheim a řadu dalších obrazů pro kostely v Mnichově, Freisingu, Augsburgu a na jiných místech.Z nichž je považován za nejdůležitější obraz Nanebevzetí Marie v kostele Frauenkirche v Mnichově.

V Mnichově-Giesingu je podle něj pojmenována část středního okruhu –  Candidstraße, Candidbrücke a Candidtunnel. Také náměstí Candidplatz se stejnojmennou stanicí metra. Jeho busta se nachází v síni slávy (Ruhmeshalle) v Mnichově

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Peter Candid na německé Wikipedii a Peter Candid na anglické Wikipedii.

Literatura

• Reinhold Baumstark: Rom in Bayern: Kunst und Spiritualität der ersten Jesuiten, katalog výstavy Bayer. Nationalmuseums Mnichov, Vydavatelství Hirmer,1997.
• Brigitte Volk-Knüttel: Peter Candid. Berlín 2010.
• Brigitte Volk-Knüttel: Peter Candid (um 1548–1628), Hofmaler Maximilians I. von Bayern. Frankfurt 1964.
• Brigitte Volk-Knüttel: Wandteppiche für den Münchener Hof nach Entwürfen von Peter Candid. Mnichov 1976.
• Paul Johannes Rée: Witte, Peter de. Ve: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Svazek 43, Duncker & Humblot, Lipsko 1898, S. 600–605.
• Andrea Rueth: Peter Candid. Ve: Jürgen Wurst, Alexander Langheiter (Vyd.): Monachia. Städtische Galerie im Lenbachhaus, Mnichov 2005, ISBN 3-88645-156-9, S. 110.
• Gerhard Woeckel: Candid, Peter. Ve: Neue Deutsche Biographie (NDB). Svazek 3, Duncker & Humblot, Berlín 1957, ISBN 3-428-00184-2, S. 120 (Digitalisat).

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Peter Candid na Wikimedia Commons
• Graphiken in der Universitätsbibliothek Salzburg, grafiky v Univerzitní knihovně Salcburk, německy
• Dr. Paul Johannes Rée: Peter Candid, sein Leben und seine Werke; Beiträge zur Kunstgeschichte, Neue Folge II, nakladatelství E. A. Seemann, Lipsko, 1885
• Slovník cizích slov, pinxit

Peter Vischer starší (kolem 1455 Norimberk – 7. ledna 1529 Norimberk) byl německý raně renesanční sochař-kovolijec, nejznámější člen rozvětvené umělecké rodiny Vischerů v Norimberku.

Život

Peter byl synem Hermanna Vischera, mistra a hlavy cechu kovolijců v Norimberku. Sám se stal mistrem roku 1489 a na pozvání kurfiřta Filipa "Vzpřímeného" Falckého z rodu Wittelsbachů odešel do Heidelbergu. Brzy se však vrátil do Norimbeku a vedl zde rodinnou dílnu se svými syny. Byl celkem třikrát ženatý, ale první dvě manželství (1489, 1493) trvala jen krátce. Jeho třetí manželka Margareta, která je poprvé zmiňována roku 1506, zemřela 1522. Také jeho dva nejstarší synové zemřeli dříve než on. Busta Petera Vischera staršího je umístěna v Památníku Walhalla mezi nejslavnějšími německými osobnostmi.

Rodina Vischerů

Hermann Vischer starší přišel do Norimberku v roce 1453 a stal se zde hlavou cechu kovolijců. Jeho syn Peter Vischer starší vedl rodinnou dílnu za pomoci svých pěti synů Hermanna (1486–1517), Petera (1487–1528), Hanse, Jakoba a Paula.

Hermann byl krátce ženatý a po smrti své ženy roku 1513 podnikl cestu do Itálie, ale zemřel při nehodě roku 1517. Peter Vischer mladší byl zřejmě synem z druhého manželství. Oženil se před rokem 1516, ale zemřel už roku 1528. Po smrti otce (1529) dílnu zdědil Paul, který roku 1528 odmítl pozvání Herzoga Albrechta von Preußen aby přesídlil do Kaliningradu. Později dílnu prodal Hansovi, který dokončil otcovy zakázky a roku 1559 se z Norimberka odstěhoval. Hansův syn Georg (1522–1592) se specializoval na drobné bronzové sošky. O nejmladším synovi Paulovi nejsou žádné informace.

Dílo

Peter Vischer starší byl technicky nejzdatnějším sochařem rodiny Vischerů a většina děl je připisována jemu. Jeho návrhy bronzových soch však poznamenal poněkud afektovaný realismus a přehnaně bujná fantazie. Mistrovským dílem z Vischerovy dílny je památník Sv. Sebalda, patrona Norimberku. Stříbrný relikviář světce je na podstavci uvnitř gotické architektury, obklopený množstvím renesančních figur.

Dvě Vischerovy sochy (Král Artuš, Theodorich Veliký) pro hrobku Maxmiliána I., císaře Svaté říše římské, jsou považovány za nejvýznamnější německou práci 16. století. Autorem předlohy byl Albrecht Dürer a sochy nesou silný italský vliv.

Samotný Peter Vischer starší pravděpodobně nikdy Itálii nenavštívil, ale mohl se s italským uměním seznámit prostřednictvím Albrechta Dürera, který podnikl první cestu do Itálie 1494–95, nebo také na dvoře Maxmiliána I., kde pracoval benátský umělec Jacopo de' Barbari.

Známá díla

• 1486 Náhrobní deska Margarethe von Österreich, saské kurfiřtky, Altenburg, Schlosskirche
• 1488/89 Závěsný svícen, St. Lorenz, Norimberk
• 1490 soška klečícího muže, Bayerisches Nationalmuseum, Mnichov
• 1492 Náhrobní deska biskupa Heinricha III. von Bamberg, dóm, Bamberg
• 1495 Hrobka arcibiskupa Ernsta von Sachsen, katedrála v Magdeburgu (se soškami apoštolů)
• 1496 Hrobka biskupa Johannese IV. Rotha, Katedrála ve Wroclawi
• 1496 Náhrobní deska – Philippus Kallimachus, dominikánský kostel, Krakow
• 1505 Náhrobní deska – Piotr Kmita, katedrála Wawel, Krakow
• 1507 soška sv. Mauritia, Germanisches Nationalmuseum, Norimberk
• 1508–1519 Památník sv. Sebalda, Sebalduskirche, Norimberk
• 1510 Náhrobek Hermanna VIII. von Henneberg a jeho ženy Elisabeth, Römhild, Stiftskirche
• Velká mříž objednaná bratry Fuggerovými v Augsburgu (ztraceno)
• 1521 Sochy Krále Artuše a Theodoricha Velkého na cenotafu Maxmiliána I., Hofkirche, Innsbruck
• 1521 reliéfy Korunování Panny Marie, katedrála v Erfurtu, Schlosskirche, Wittenberg
• 1521 náhrobek Margarety Tucherin, katedrála Regensburg
• 1522 náhrobek rodiny Eisenů, Ägidienkirche, Norimberk
• 1525 Epitaf kardinála Albrechta z Brandenburgu, kolegiátní kostel, Aschaffenburg
• Epitaf vévodkyně Heleny Mecklenburské, katedrála ve Schwerinu

Díla v Českých zemích

• 1532 (dílna Vischerů, Hans Vischer) Bronzový svícen se sv. Václavem, Svatováclavská kaple v chrámu sv. Víta
• 1558 (dílna Vischerů ?) Bronzový náhrobník hraběnky Ludmily z Thurnu, rozené Berkové, kaple sv. Jana Nepomuckého, Chrám sv. Víta

Odkazy

Reference

• článek byl přeložen z anglické Wikipedie (Peter Vischer the Elder, Vischer family of Nuremberg) a německé Wikipedie (Peter Vischer der Ältere), za použití údajů z Allgemeine Deutsche Biographie.

Literatura

• Ivo Hlobil, Katedrála sv. Víta v Praze, Opus Publishing Ltd., Londýn, 2006, ISBN 0-9535546-3-5
• Sven Hauschke: Die Grabmäler der Nürnberger Vischer-Werkstatt. (1453–1544) (= Bronzegeräte des Mittelalters. Bd. 6). Imhof, Petersberg 2006, ISBN 3-86568-015-1 (též disertace, Augsburg, Universität, 2003)
• Fritz Kämpfer: Peter Vischer. Verlag der Kunst, Dresden 1960
• Simon Meller: Peter Vischer der Ältere und seine Werkstatt. Insel-Verlag, Leipzig 1925
• Paul Johannes Rée: Vischer. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 40, Duncker & Humblot, Leipzig 1896, S. 16–30

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Peter Vischer starší na Wikimedia Commons
• DNB: Peter Vischer

Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844 Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900 Výmar) byl německý filosof, klasický filolog, básník a skladatel (i když jeho poezie a hudební kompozice byly zastíněny jeho pozdějšími filosofickými spisy).

Jako výborný student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu jako duševně nemocný (chronická demence).

Nietzsche byl ovlivněn mladohegelovci (Ludwig Feuerbach, Bruno Bauer, David Strauss aj.), řeckou filosofií a dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, s nimiž se ale později rozešel. Sepsal řadu filosofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Jeho hlavním tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž Nietzsche vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho často aforisticky pojednávaná témata „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Jeho nejznámějším spisem je Tak pravil Zarathustra.

Život

Mládí (1844–1869)

Friedrich Nietzsche se narodil 15. října 1844 v malé obci Röcken, asi 20 km jihozápadně od Lipska. Jeho rodiče byli luteránský farář a bývalý vychovatel na altenburském dvoře Carl Ludwig Nietzsche (1813–1849) a jeho žena Franziska rozená Oehler (1826–1897). V obou rodinách byla řada protestantských duchovních. Jméno Friedrich dostal Nietzsche po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který měl narozeniny ve stejný den. Roku 1846 se narodila jeho sestra Elisabeth. Po smrti otce v r. 1849 a mladšího bratra Ludwiga Josefa (1848–1850) se rodina přestěhovala do Naumburgu nad Saalou.

V letech 1850–1856 žil Nietzsche v naumburské „ženské domácnosti“ s matkou a sestrou, s babičkou, se dvěma neprovdanými tetičkami z otcovy strany a se služebnou; teprve s dědictvím po babičce, která zemřela v r. 1856, mohla matka pořídit vlastní bydlení. Nejdříve chodil Nietzsche do všeobecné chlapecké školy, kde se ale cítil osamělý; pak navštěvoval soukromou školu, kde navázal svá první přátelství, a to s Gustavem Krugem a Wilhelmem Pinderem – oba pocházeli z vážených rodin. Na soukromou školu navázalo od roku 1854 studium na církevní škole v Naumburgu. Zde vyniklo jeho jedinečné hudební a jazykové nadání, takže Nietzsche mohl pokračovat ve studiu na uznávané internátní škole Schulpforta (léta 1858–1864). Zde poznal jako trvalé přátele Paula Deussena a Carla von Gresdorfa. Jeho studijní prospěch byl velice dobrý a přitom si našel ještě čas na psaní básní a komponování. Díky úrovni školy i vyučování a dostupnosti literatury zde mohl značně rozšířit svoje vědomosti. Zejména zde vznikla jeho představa o antice a začal se vytvářet odstup od spíše maloměštácko-křesťanského světa jeho rodiny.

Roku 1864 začal Nietzsche studium protestantské teologie a klasické filologie na univerzitě v Bonnu, kde spolu s Deussenem vstoupil do buršáckého spolku Frankonia; spolkový život se mu ale nezamlouval a brzy spolek opustil. Pilně četl polemiky „mladohegeliánů“, Ludwiga Feuerbacha, D. F. Strausse a Bruno Bauera proti tradičnímu křesťanství. Hned po prvním semestru zanechal studia teologie, což se matce vůbec nelíbilo, ale tím víc se nadchl pro filologii. Studoval ji u Friedricha Ritschela, s nímž roku 1865 odjel do Lipska. Důležitým přítelem se pro Nietzscheho stal Erwin Rohde, s nímž patřil do nejužšího studentského kruhu kolem Ritschela. Z této doby pocházejí jeho první zveřejněné filologické práce.

Roku 1865 se Nietzsche patrně seznámil se solipsismem Maxe Stirnera, ale přiklonil se k filosofii Arthura Schopenhauera a roku 1866 četl „Dějiny materialismu“ F. A. Langelse. Odtud čerpal filosofické nápady, takže se neomezoval pouze na filologii, nicméně pilně pokračoval ve studiu.

Prusko-rakouské válce 1866, v níž Prusové obsadili i Lipsko, se mohl ještě vyhnout, ale v roce 1867 byl odveden a sloužil rok jako dobrovolník pruského dělostřelectva v Norimberku. Po těžkém pádu z koně v březnu 1868 byl uznán neschopným další služby; dobu léčení využil k další filologické práci, v níž pokračoval také v posledním roce studia. Pro budoucnost bylo významné jeho první setkání s Richardem Wagnerem v témže roce.

Profesor v Basileji (1869–1879)

Za Ritschlovy podpory a s přímluvou W. Vischer-Bilfingera se Nietzsche roku 1868 stal mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, a to ještě před svou promocí. Kromě toho vyučoval na basilejském „Paedagogiu“. Za nejdůležitější poznatek z této doby pokládal zjištění, že antická metrika je založena jen na délce slabik na rozdíl od moderní, postavené na přízvuku.

Na vlastní žádost byl Nietzsche po přestěhování do Basileje propuštěn z pruského státního občanství a do konce života zůstal bez státní příslušnosti. Přesto krátce sloužil jako zdravotník v Prusko-francouzské válce 1870–1871, na německé straně. Založení Německé říše a následující éru Bismarkovu vnímal v podstatě skepticky. Roku 1870 začalo v Basileji Nietzscheho přátelství s kolegou, ateistickým profesorem teologie Franzem Overbeckem, které trvalo až do Nietzscheho zhroucení. Starším a váženým kolegou byl historik Jacob Burckhardt, který však byl vůči Nietzschemu spíše rezervovaný.

Již v r. 1868 se Nietzsche v Lipsku seznámil s Richardem Wagnerem a jeho pozdější ženou Cosimou. Oba velmi uctíval a od začátku svého pobytu v Basileji byl častým hostem v mistrově domě v Tribschenu u Luzernu. Wagner, který byl pro něho po jistou dobu „otcovskou postavou“, ho občas zval do svých nejužších kruhů, především však spoléhal na jeho pomoc při propagaci založení Festspielhausu v Bayreuthu.

Roku 1872 vydal Nietzsche svou první větší práci Zrození tragédie z ducha hudby, kde na místo exaktní filologické metody nastoupila filosofická spekulace. Jeho filologičtí kolegové včetně Ritschela ji většinou nepochopili a mlčky odmítli, ale díky polemickému článku Filologie budoucnosti! od Ulricha von Wilamowitz-Moellendorffa vznikl krátký veřejný spor, ve kterém Rohde, toho času profesor v Kielu, a dokonce i Wagner Nietzscheho podpořili. Ten si samozřejmě všiml, že se jeho izolace ve filologické oblasti prohlubuje, a už roku 1871 se neúspěšně ucházel o místo profesora filosofie v Basileji, které získal Rudolf Christoph Eucken.

Také jeho čtyři Nečasové úvahy (1873–1876) s kritikou kultury v linii Schopenhauerově a Wagnerově neměly očekávaný ohlas. Ve Wagnerových kruzích se Nietzsche seznámil s Malwidou von Meysenburg, s Hansem Guidem von Bülow a spřátelil se s Paulem Rée, pod jehož vlivem opustil kulturní pesimismus svých prvních prací. Zklamán z prvního festivalu v Bayreuthu roku 1876, kde ho odpudila banalita činohry a nízká úroveň publika, se rozhodl rozejít se s Wagnerem a z nadšeného ctitele se postupně stal jeho rozhodným odpůrcem.

Když vyšlo Lidské, příliš lidské (1878), byl rozchod s Wagnerovou a Schopenhauerovou filosofií zřejmý a také přátelství k Deussenovi a Rohdemu viditelně ochladlo. V této době podnikl Nietzsche několik pokusů najít mladou majetnou ženu, jež by se chtěla vdávat, v čemž ho podporovala hlavně von Meysenburgová. Tyto plány se ale nevydařily. Nemoci, které jej sužovaly od dětství – silná krátkozrakost vedoucí prakticky až ke slepotě, záchvaty migrény a žaludeční potíže sílily, takže si musel brát delší a delší volno od své profesorské práce. Roku 1879 musel kvůli prudkým bolestem hlavy a očí a častému zvracení předčasně odejít do penze.

Filosof na volné noze (1879–1889)

Jak Nietzsche hledal příznivé podnebí pro své choroby, od roku 1879 hodně cestoval a žil na různých místech jako autor na volné noze; v létě nejčastěji v Sils-Maria v jižním Švýcarsku, v zimě v Itálii (Janov, Rapallo, Turín) a také v Nice. Občas také navštívil svoji rodinu v Naumburgu, kde se střídavě přel a smiřoval se sestrou. Jeho bývalý žák Peter Gast, který mu dělal jakéhosi sekretáře, a Franz Overbeck zůstali jeho nejvěrnějšími přáteli.

Na začátku 80. let se objevily Ranní červánky a Radostná věda, další spisy v aforistickém stylu. Roku 1882 se v Římě seznámil s rusko-německou spisovatelkou a později psychoanalytičkou Lou Andreas-Salomé, zamiloval se do ní a Gastovým prostřednictvím ji požádal o ruku, Lou Salomé však odmítla. Protože se předtím rozešel ve zlém s matkou a sestrou (mj. také proto, že sestra se přičinila, aby se s ním Lou Salomé rozešla), pomýšlel na sebevraždu, ale odjel do Rapalla, kde během deseti dnů napsal první díl Tak pravil Zarathustra. Ten však vyvolal rozpaky i u nejbližších přátel a kromě toho se téměř vůbec neprodával; čtvrtý díl vydal Nietzsche jen ve 40 výtiscích, které rozdával jako dárky.

Roku 1886 vydal vlastním nákladem Mimo dobro a zlo, ale tři předchozí práce vyšly ve druhém vydání a zájem o Nietzscheho ze začal pomalu probouzet. Setkal se se spisovatelem Gottfriedem Kellerem a vyměnil si dopisy s Hippolytem Taine a s Georgem Brandesem, který začal roku 1888 v Kodani o Nietzscheovi přednášet. Roku 1886 jeho sestra, v té době již vdaná za antisemitu Bernharda Förstera, odjela do Paraguaye zakládat „germánskou“ kolonii – což Nietzsche považoval za směšné.

Nietzsche ovšem stále zápasil s vracejícími se bolestivými záchvaty, které znemožňovaly delší práci. V krátkém čase napsal roku 1887 polemický spis Genealogie morálky a v roce 1888 pět knih, částečně z obsáhlých poznámek k plánované práci Vůle k moci, a zdálo se, že ho jeho nemoci opustily; v létě měl výbornou náladu. Od podzimu roku 1888 se však v jeho spisech vyskytují příznaky narůstajícího megalomanství; rostoucí počet reakcí na jeho spisy, především na polemiku Případ Wagner z jara toho roku, příliš přeceňoval. O svých 44. narozeninách se po dokončení Soumraku model a zatím staženého Antikrista rozhodl napsat autobiografii Ecce Homo. V prosinci začala korespondence s Augustem Strindbergem a Nietzsche věřil, že stojí před mezinárodním průlomem. Pokusil se odkoupit od svých prvních nakladatelů své staré spisy a chtěl prodávat překlady do nejdůležitějších evropských jazyků. Kromě toho také plánoval zveřejnění překladu Nietzsche contra Wagner a básně Dionysos-Dithyramben.

Začátkem února 1889 se Nietzsche v Turíně duševně zhroutil; dopisy, které posílal blízkým přátelům, ale také například Cosimě Wagnerové a Jacobu Burkhardtovi, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji a po smrti matky v roce 1897 žil ve Výmaru ve Vile Silberblick (Stříbrný pohled), kde prodělal několik infarktů a dne 25. srpna 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza jako důsledek syfilis; diagnóza je však nejistá a někteří autoři o ní pochybují.

Nietzscheho filosofie

Nietzscheho emotivní a místy až vášnivá filosofie je silně poznamenána jeho životním osudem a zároveň stále silnějším pocitem, že právě on musí něco podniknout pro záchranu světa, ohroženého „nihilismem“. Po „smrti Boha“, kterou připravila západní tradice platónismu a křesťanství, žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak se ji domníval nalézt v antické tragédii. Je to Dionýsos, řecký bůh nespoutané životní síly, který pro něho pravdivě vyjadřuje skutečné postavení člověka ve světě. Člověk může žít z mnohoznačné krásy světa, pokud ovšem přijme život jako nelítostný boj, v němž nakonec musí podlehnout „temnotě“ smrti. Velikost člověka je v tom, že může hrdě vzdorovat a bezohledně prosazovat svoji „vůli k moci“, jejímž cílem musí být překonání člověka čili nadčlověk.

Počátek zkázy evropského lidství viděl Nietzsche v jednoznačném Platónově resp. Sókratově rozhodnutí ve prospěch slunečního boha Apollóna a lživé představy „pravého světa“ po smrti, jež od člověka naopak vyžaduje sebeomezení, soucit se slabšími a domnělou oddanost pravdě jako dennímu světlu rozumu. Tuto lživou orientaci na domnělé dobro a pravdu podle Nietscheho převzalo a mezi lid rozšířilo křesťanství, jež se tak stalo silou nepřátelskou životu. Důsledkem tisíciletého působení tohoto „platónismu pro lid“ je současný nihilismus – popírání sil života pod záminkou morálky a pravdy.

Základním principem Nietzscheho velmi nesystematického filosofování je nelítostná poctivost, jež si nezastírá beznadějnost lidského osudu a „překonává“ ji statečným přijetím té „nejtěžší myšlenky“, epikurejského „věčného návratu téhož“: jelikož svět nemá smysl a jen věčně trvá, musí se člověk smířit s tím, že se v něm všechno opakuje. Zároveň se mu však může vzepřít tím, že přitaká své vůli k moci, že rozvíjí svoji tvořivost, že tvoří své vlastní hodnoty, a tak připravuje cestu k nadčlověku. Tento Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání.

Odezva

O svých schopnostech i o svém poslání měl Nietzsche zřetelné, i když někdy přemrštěné představy. Po celý život usiloval o „průlom“ a čekal na něj, ale odezva na jeho myšlení začíná právě v době, kdy ji už nemohl vnímat. Jeho pozůstalosti se nejprve ujal přítel Peter Gast, jehož však velmi brzy „odstavila“ paní Elisabeth Förster-Nietzscheová, která si z bratrova díla udělala monopol a dokonce do něho zasahovala, některé části přepisovala a jiné ničila. Tak posmrtně vydaná kniha aforismů Vůle k moci (1901) obsahovala řadu jejích „úprav“, jež byly odhaleny až koncem 20. století. Provedla také opisy dopisů svého bratra, tzv. Urabschriften (prvotní opisy), kde texty úmyslně krátila, opatřovala dopisy jiným datem a snažila se vzbudit dojem, že většina těchto dopisů byla určena právě jen jí.

V roce 1930 vypršela autorská práva na knihy Fridricha Nietzscheho, ale nacionálněsocialistický ministr Dr. Wilhelm Frick se postaral o další finanční podporu Elisabeth Förster-Nietzscheové. V roce 1932 povolala Elisabeth Förster-Nietzscheová do čela Nietzscheho archivu nacionálněsocialisticky smýšlejícího profesora filozofie práva Carla Augusta Emgeho a rovněž ostatní spolupracovníci archivu byli nadšenými nacisty. Nacisté se stále více nechávali inspirovat některými myšlenkami Fridricha Nietzscheho a začali je zneužívat ke svým účelům. Kurt Tucholsky k tomu napsal: „Nietzscheho archiv a lidé kolem něho jsou vinni tím, že Nietzscheho světonázor poskytli německým válečným štváčům, ke kteréžto interpretaci ovšem dopomohla vágnost myslitelových textů.“

Adolf Hitler přislíbil během své návštěvy Nietzscheho archivu v roce 1933 finanční příspěvky ze svých soukromých zdrojů a kromě toho nařídil, aby archivu byly poskytnuty i veřejné finanční prostředky.

I když se Nietzsche ze svého života ocenění nedočkal, jeho vliv na myšlení 20. století je zcela mimořádný, ovšem také mnohoznačný. Na jedné straně si autor ve snaze „prorazit“ liboval ve vyhrocených, provokativních formulacích a jeho aforistický styl umožňoval vytrhávání z kontextu a případné zneužití. Tak se Nietzsche na jedné straně antisemitům vysmívá, na straně druhé se však u něho najdou pasáže, které někdy bývají pro svou kritičnost k židovsko-křesťanské tradici interpretovány jako antisemitské. Stejně tak lze nalézt jeho výroky nacionalistické, ale také antinacionalistické: „Býti dobrým Němcem znamená odněmčit se“. Kurt Tucholsky již v r. 1932 poukázal na tento paradox: „Řekni mi, co potřebuješ, a já ti pro to obstarám citát z Nietzscheho“.

Velké oživení zájmu o Nietzscheho přinesla 70. a 80. léta 20. století, kdy se stal hlavní inspirací tzv. postmoderního myšlení. Například Tomáš Halík si jej mimo jiné cení jako myslitele, který „byl vynikajícím demystifikátorem, vášnivě strhávajícím masky iluzí, byl mistrem v ukazování věcí z druhé strany, v objevování opaku toho, čím se mnohé věci zdály být a zač se vydávaly“.

Vliv

• Na psychoanalýzu
  • na Sigmunda Freuda
  • na C. G. Junga
  • na Ludvíka Binswangera
• Na filosofii:
  • na existencialismus
  • na fenomenologii, především na Martina Heideggera
  • na postmoderní filosofii, zejména na Michela Foucaulta nebo Richarda Rortyho
• Na literaturu:
  • na Ladislava Klímu
  • na Williama Gayleyho Simpsona, především v díle Which Way Western Man?
• Na texty hudby
  • na Jima Morrisona
  • na Marilyna Mansona
  • na Maniaca

Kritika a shrnutí

Nietzscheho myšlení rozhodně není systematické a lze v něm najít množství rozporů; tak představa „nadčlověka“ předpokládá nějaký vývoj a je ve sporu s „věčným návratem téhož“. Důraz na poctivost se nutně opírá o ideu pravdy, kterou Nietzsche odmítá. V jeho ničivé kritice všeho, čeho si jeho současníci vážili a v co věřili, je zřejmý prvek jakéhosi myšlenkového masochismu. Nietzscheho myšlení i spisy jsou pochopitelně silně ovlivněny dobou, v níž žil: rozpadem Hegelova světa jako „sebeuskutečňování Ducha“, materialismem mladohegelovců, naivně jednoduchým darwinismem, jak jej v Německu šířil Ernst Haeckel, i nepoctivostí wagnerovské předstírané „velikosti“. Zároveň je jeho literární styl – Nietzsche dlouho váhal mezi filosofií a literaturou – silně poplatný romantismu a jeho jazyk, zejména v díle Tak pravil Zarathustra, se nápadně podobá jazyku Lutherova překladu Bible.

Přesto je Nietzscheho dílo dodnes velmi živé, a to přinejmenším z těchto důvodů:

• Nietzscheho nelítostná, až sebezničující „poctivost“ skutečně ukázala, že v evropském duchovním životě posledních staletí je mnoho předstírání, dle Nietzscheho řečeno „model“.
• Nietzsche byl mimořádně citlivý člověk a viděl věci, které jiní začali objevovat až mnohem později, často díky jeho inspiraci; sem patří například psychoanalýza, kritika moderního státu jako „studeného monstra“, hrůza z přicházejícího „nihilismu“ apod.
• Když Nietzsche o sobě říká, že „filosofuje kladivem“, chce říci, že zkouší, co v evropském myšlenkovém dědictví tuto zkoušku přežije. Po sto letech se zdá, že toho není tak málo, díky němu si však filosofové i kazatelé začali dávat větší pozor na to, co říkají a slibují.
• Ostrá kritika morálky jistě přispěla k mravnímu uvolnění, znamenala však také velké osvobození a vyčištění vzduchu.
• Přes všechen zdánlivý materialismus Nietzsche dává jasně najevo, že člověk není cílem sám o sobě, ale že jeho posláním je „překročit sám sebe“.
• Konečně Nietzsche také připomněl, že život je z povahy věci nebezpečný a že člověk vždycky potřebuje odvahu a statečnost. Kdo to odmítá, pro toho má Nietzsche jen své „pohrdání“.

Dílo

• Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby) 1872
• Unzeitgemässe betrachtungen (Nečasové úvahy) 1872
• Menschliches, Allzumenschliches (Lidské, příliš lidské) 1878
• Morgenröte (Ranní červánky) 1881
• Die fröhliche Wissenschaft (Radostná věda) 1882
• Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra) 1885
• Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo) 1886
• Zur Genealogie der Moral (Genealogie morálky) 1887
• Der Fall Wagner (Případ Wagner) 1888
• Götzen-Dämmerung (Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem) 1889
• Nietzsche contra Wagner 1889
• Dionysos-Dithyramben 1889
• Der Antichrist (Antikrist) 1895
• Ecce Homo 1898 – Pokus o autobiografii, titul je narážka na slova, jimiž Pontius Pilatus představoval davu zbičovaného Krista.

Kritické vydání

Kritické vydání Nietzscheova díla začalo vycházet teprve v roce 1967. Vydavatelé Coli a Montinari je rozdělili do dvou řad, Dílo (KGW, 18 sv.) a Dopisy (KGB, 23 sv.). Roku 1980 vyšlo kratší studijní vydání, které se označuje zkratkou KSA a KSB.

Sebrané spisy – úplné, bohatě komentované vydání:

• Werke. Kritische Gesamtausgabe, zkratka: KGW (také KGA), vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. Berlin a New York 1967nn.
• Briefe. Kritische Gesamtausgabe, zkratka: KGB, vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. Berlin a New York 1975–2004

Studijní vydání – paperback:

• Sämtliche Werke. Kritische Studienausgabe in 15 Bänden, zkratka: KSA, vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. München a New York 1980. ISBN 3-423-59065-3
• Sämtliche Briefe. Kritische Studienausgabe, zkratka: KSB, vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. München a New York 1986. ISBN 3-423-59063-7

Nietzsche v češtině

• Antikrist: přehodnocení všech hodnot. Olomouc: Votobia, 2001 – 126 s. ISBN 80-7198-481-7
• Dionýské dithyramby a jiné básně. Praha: Aurora, 1998 – 163 s. ISBN 80-85974-45-2
• Genealogie morálky: polemika. Praha: Aurora, 2002 – 147 s.; 22 cm ISBN 80-7299-048-9
• Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha: Aurora, 2003 – 199 s.; 21 cm ISBN 80-7299-067-5
• My filologové. Praha: Oikumené, 2005 – 157 s.; 21 cm ISBN 80-7298-126-9
• Nečasové úvahy. Praha: Oikumené, 2005 – 295 s.; 22 cm ISBN 80-7298-134-X
• O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Praha: Oikumené, 2007 – 59 s. ISBN 978-80-7298-281-3
• Radostná věda. Praha: Aurora, 2001 – 259 s.; 21 cm ISBN 80-7299-043-8
• Ranní červánky: myšlenky o morálních předsudcích. Praha: Aurora, 2004 – 254 s. ISBN 80-7299-077-2
• Soumrak model, čili Jak se filosofuje kladivem. Olomouc: Votobia, 1995 – 194 s. ISBN 80-85885-33-6
• Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995 – 367 s. ISBN 80-85885-79-4

Na internetu

• Nietzschesource – úplné vydání Coli-Montinari s vyhledávačem
• Unzeitgemässe Betrachtungen, 1873–1876 KSA 1 und 2
  • David Strauß, der Bekenner und der Schriftsteller, 1873
  • Vom Nutzen und Nachteil der Historie für das Leben, 1874
  • Schopenhauer als Erzieher, 1874
  • Richard Wagner in Bayreuth, 1876
• Menschliches, Allzumenschliches – Ein Buch für freie Geister (mit zwei Fortsetzungen), 1878–1880 KSA 2
• Morgenröte – Gedanken über die moralischen Vorurteile, 1881 KSA 3
• Idyllen aus Messina, 1882 KSA 3
• Die fröhliche Wissenschaft („la gaya scienza“) , 1882 KSA 3
• Also sprach Zarathustra – Ein Buch für Alle und Keinen, 1883–1885 KSA 4
• Jenseits von Gut und Böse – Vorspiel einer Philosophie der Zukunft, 1886 KSA 5
• Zur Genealogie der Moral – Eine Streitschrift, 1887 KSA 5
• Der Fall Wagner – Ein Musikanten-Problem, 1888 KSA 6
• Götzen-Dämmerung oder Wie man mit dem Hammer philosophiert^{[nedostupný zdroj]}, 1889 KSA 6
• Der Antichrist – Fluch auf das Christentum, 1895 KSA 6
• Antikrist (kniha, česky)
• Nietzsche contra Wagner, 1895 KSA 6
• Ecce Homo – Wie man wird, was man ist, 1908 KSA 6

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Friedrich Nietzsche na německé Wikipedii.

Literatura o Nietzschem

• Lou Andreas-Salomé, Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Praha: Torst, 1996 – 202 s. ISBN 80-85639-75-0
• G. Deleuze, Nietzsche a filosofie. Praha: Herrmann & synové, 2004 – 343 s
• DUBSKÝ, Ivan. Nietzsche v Čechách. Reflexe. Filozofický časopis. 2001, svazek 22, s. 81–92. Dostupné online. 
• J. Köhler, Tajemný Zarathustra: biografie Friedricha Nietzscheho. Olomouc: Votobia, 1995 – 400, [1] s. ISBN 80-85885-87-5
• P. Kouba, Nietzsche: filosofická interpretace. Praha: Oikumené, 2006 – 287 s. ISBN 80-7298-191-9
• P. Kouba, Smysl konečnosti. Praha: Oikumené, 2001 – 223 s.; 21 cm ISBN 80-7298-040-8
• A. Mokrejš, Odvaha vidět: Friedrich Nietzsche: myslitel a filosof. Jinočany: H&H, 1993 – 366 s. ISBN 80-85787-46-6
• NANDRÁSKY, Karol. Zo zbožného chlapca záhadný ateista. Filozofia. Roč. 60 (2005), čís. 4, s. 269–276. Dostupné online. (slovensky) 
• ODUJEV, Stěpan. Stezkami Zarathuštry (Vliv nietzscheovství na německou buržoazní filozofii) (původním názvem: Тропами Заратустры, Tropami Zaratustry). Překlad : Milena Manová; ilustrace : Leo Novotný (autor obálky). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1976. 398 s. (Filozofie a současnost, sv. 26). 
• PODLAHA, Antonín. Bedřich Nietzsche a jeho filosofie. Praha: Kotrba, 1903. 167 s. Dostupné online. 
• SAFRANSKI, Rüdiger. Nietzsche – biografie jeho myšlení (Nietzsche: Biographie seines Denkens). Překlad Pavel Váňa. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2022. 316 s. ISBN 978-80-7325-533-6. 
• Robinson, D. Nietzsche a postmodernismus. Praha: Triton, 2000 – 82 s. ISBN 80-7254-146-3

Související články

• Nadčlověk

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Friedrich Nietzsche na Wikimedia Commons
• Autor Friedrich Nietzsche ve Wikizdrojích
• Autor Friedrich Nietzsche ve Wikizdrojích (německy)
• Osoba Friedrich Nietzsche ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Friedrich Nietzsche
• Digitalizovaná díla Friedricha Nietzscheho v Národní digitální knihovně.
• Digitalizovaná vydání díla Tak pravil Zarathustra v Národní digitální knihovně.
• (anglicky) Nietzsche’s moral and political philosophy ve Stanford encyclopedia of philosophy
• (německy) https://web.archive.org/web/20080317190818/http://www.f-nietzsche.de/
• (německy) http://www.gkpn.de
• (německy) http://www.hwalther.de
• Proč je Nietzsche nejčtenější filozof: recenze knihy Nietzsche. Biografie jeho myšlení

Nekorunovaná královna (angl. The Divine Lady) je částečně němý historický film režiséra Franka Lloyda z roku 1929 s Corinne Griffith v hlavní roli. Film získal Oscara za nejlepší režii. Ve filmu je použita synchronizovaná hudba a zvukové efekty, nicméně mluvené dialogy v něm chybí. V Československu měl film premiéru 18. září 1929.

Děj

Emma Hartová (Corinne Griffith) je mladá, krásná dcera kuchařky (Marie Dressler), která přijíždí v roce 1782 na popud malíře George Romneyho do domu šarmantního Charles Grevilla (Ian Keith). Naivní a neotesaná Emma se do galantního Grevilla zamiluje. On má jisté plány, chce z ní udělat dámu s vybíravým chováním. Nějakou chvíli s ní trpělivost má, ale pak Emmu posílá ke strýci Williamovi (H. B. Warner), který působí jako velvyslanec v Neapoli. I přes věkové a společenské rozdíly se Emma Hartová provdá za sira Williama Hamiltona.

V Evropě probíhají nepokoje. Blíží se válka Británie s Napoleonem, když Emma poznává mladého a okouzlujícího kapitána Horatia Nelsona (Victor Varconi). Oba cítí k sobě náklonnost. Velitel britského loďstva Nelson vyráží do války. Chybí mu však potraviny a voda. Zakotví proto u pobřeží Neapolského království a žádá krále Ferdinanda I. o svolení. Ten to zásadně odmítá, protože se nechce dostat do konfliktu s Napoleonem. Lady Hammiltonová ve svém zoufalství žádá samotnou královnou Marii Karolínu, aby obešla muže a svolení dala. Ona ze sympatií k půvabné Emmě povolí doplnit zásoby pro Nelsona. Anglie vyhrává válku. Nelson je oslavován a vyzýván, aby se vrátil do Londýna. Emma je nešťastná, protože ho miluje, ale je vdaná, stejně tak je Nelson ženatý.

V Londýně se nakonec ale objeví jak Nelson, tak lady a sir Hamiltonovi. Celá společnost si o admirálově aféře povídá. Královský manželský pár však nechce na recepci rozruch a tak odmítne Emmu na oslavy pozvat. Ona se cítí ponížena, Nelson taky. Odmítne se tam zdržet a běží za Emmou. Společně se usadí na anglickém venkově.

Po několika letech se pod hrozbou Napoleonova útoku na Anglii opět vyostřuje situace. Nelson vyplouvá do válečného konfliktu, zanechajíc svou milenku samotnou a nešťastnou. V bitvě u Trafalgaru, kterou Anglie vyhrála, však admirál Horatio Nelson umírá. Na závěr filmu pronáší ke svému oddanému kapitánovi ona pamětná slova: "Polib mě, Hardy."

Obsazení

Zajímavosti

Film je inspirován románem The Divine Lady; a Romance of Nelson and Emma Hamilton od E. Barringtona, který vyšel v roce 1924.

Jeden ze zakladatelů Akademie filmového umění a věd režisér Frank Lloyd získal na 2. ročníku udílení Oscarů cenu za režii. Zároveň byl nominovaný za jiné dva filmy.

Ocenění

Oscar

• Nejlepší režie – Frank Lloyd (cena)
• Nejlepší herečka – Corinne Griffith (nominace)
• Nejlepší kamera – John F. Seitz (nominace)

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Nekorunovaná královna v Česko-Slovenské filmové databázi
• Nekorunovaná královna v Internet Movie Database (anglicky)
• Nekorunovaná královna ve Filmové databázi

Ménage à trois (z francouzštiny domácnost ve třech, soužití tří) je partnerské uspořádání, kdy tři osoby mají mezi sebou romantický (citový) nebo sexuální vztah. Jedná se o formu polyamorie, takové vztahy se někdy nazývají (v angličtině) throuple nebo thruple, též triáda.

Historické příklady

Existuje spekulace, že v letech 1547–1548, královna Kateřina Parrová, vdova po Jindřichovi VIII. Tudorovi, a její čtvrtý manžel Thomas Seymour byli zapojeni do ménage s budoucí královnou Alžbětou I. Tvrzení je pravděpodobně přehnané, ačkoli epizody sexuálně nabitého dovádění těchto tří byly dobře doloženy.

Jako třináctiletý junior byl francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau chráněncem francouzské šlechtičny Françoise-Louise de Warens (1699–1762), která se stala jeho první milenkou. U této šlechtičny žil do své plnoletosti, kdy v roce 1732 po dosažení věku 20 let, ona zapojila do jejich sexuálního vztahu stewarda jejího domu.

Německá intelektuálka Dorothea von Rodde-Schlözerová (1770–1825), její manžel Mattheus Rodde (1754–1825) a francouzský filozof Charles de Villers (1765–1815), měli od roku 1794 až do smrti svého manžela poměr ve stylu ménage à trois.

Sir William Hamilton, jeho manželka lady Emma Hamilton a její milenec, námořní hrdina admirál Horatio Lord Nelson, byli v ménage à trois od roku 1799 až do smrti Nelsona v roce 1805.

Ve svých 16 letech, v roce 1813, budoucí autorka díla Frankenstein, Mary Wollstonecraft Shelley, její budoucí manžel Percy Bysshe Shelley udržovali ménage s Claire Clairmont (1798–1879), pozdější milenkou a manželkou Lorda Byrona, který s manželi Shelleyovými udržoval také milostný vztah.

Politický filozof Friedrich Engels žil v ménage à trois se svou milenkou Mary Burnsovou a její sestrou Lizzie.

V roce 1882 ruská psychoanalytička a autorka Lou Andreas-Salomé pozvala německé filosofy Friedricha Nietzscheho a Paula Réeho (1849–1901), aby s ní oba žili, a oba byli do ní zamilovaní. Udržovala svůj vztah s oběma muži v celibátu. Později si vzala třetího muže, Friedrich Carl Andreas (1846–1903), se kterým žila také v celibátu.

Spisovatelka Edith Nesbitová (1858–1924) žila se svým manželem Hubertem Blandem a jeho bývalou ženou Alice Hoatsonovou, která vychovávala jejich děti, jako své vlastní.

V roce 1913 začal psychoanalytik Carl Jung vztah s mladou pacientkou Toni Wolffovou (1888–1953), který trval několik desetiletí. Spisovatelka Deirdre Bair (* 21. červen 1935), ve své biografii o Carlu Jungovi, popisuje jeho manželku Emmu, jak nesla vznešeně, když její manžel trval trval na tom, že se Toni Wolffová stane částí jejich domácnosti. Říkal, že: "byla to jeho jiná manželka”.

Ruský a sovětský básník Vladimir Vladimirovič Majakovskij žil s Liljou Brikovou (1891–1973), která byla považována za jeho múzu, a s jejím manželem Osipem Brikem (1888–1945), který byl avantgardní spisovatel a kritik.

Spisovatel Aldous Huxley a jeho první manželka Maria se zapojili do ménage s Mary Hutchinsonovou, přítelkyní Clive Bella.

Od roku 1939, Erwin Schrödinger, jeho manželka Annemarie Bertel a jeho milenka Hilde Marchová měli ménage à trois.

V roce 1963 žila herečka Hattie Jacquesová (1922–1980) se svým manželem Johnem Le Mesurierem (1912–1983) a svým milencem Johnem Schofieldem.

Galerie

V krásném umění, literatuře, filmu a TV seriálech

Kresby, lepty, malby, obrazy

• Pieter Colen, lept, název díla Menage a trois? (1991)
• Adrian Deckbar, olejomalba (121,9 x 182,9 cm), název díla Menage a trois (1970)
• Gabriel Ferrier (1847–1914), kresba, název díla Menage a Trois
• Eva Genoveva, olej na bukovém dřevě (29 x 23 cm), podbarvená kaseinová tempera, název díla Menage a Trois (1950)
• Théodore Géricault (1791–1824), olejomalba (22,5 × 29,8 cm), název díla Three Lovers (1817/1820)
• Paul Marc J. Chenavard (1808–1895), kresba uhlem a akvarelem (17,2 x 25,2 cm), název díla MÉNAGE À TROIS
• Paul Marc J. Chenavard (1808–1895), kresba uhlem a akvarelem (18,9 x 24 cm), název díla BLOWING BUBBLES
• Aarron Laidig, akryl na plátně (28 x 35,50 cm), název díla Tripling
• Anni Morris (inspirace Gustavem Klimtem), akryl na plátně (20 x 20 cm), název díla Menage a trois
• Laurent Proneur: akryl na plátně (190 x 122 cm), název díla Menage a trois
• Xerman Rodriguez, olejomalba, název díla Menage a trois
• Ben Talbert, koláž a olejomalba (61 x 48.3 cm), název díla Menage a Trois (1962)
• neznámý autor, kresba do knihy Justina aneb prokletí ctnosti od Markýze de Sade

Sochy

• Plastiky v chrámech v Khadžuráho, znázorňující výjev sexuálního aktu dvou mužů a ženy
• Fragment plastiky sarkofágu s vyobrazením Bacchuse, Ariane a Silène, který je umístěn na zámku Chantilly
• Sousoší L'Age mur (1902), od Camille Claudelové, znázorňující Rodina, Camille a Rodinovu milenku, Rose Beuretovou
• Sousoší Les trois ombres od Auguste Rodina v muzeu Hyacinthe Rigaud Museum
• Sousoší ve Vídni
• Sousoší v Montrealu (GPS 45.557478, -73.562423)
• Sochaři Mark Davey, Alex Hoda a Agustina Woodgate, pořádali ve dnech 11,–18. října 2011, výstavu Ménage à Trois Exhibition

Literatura

• Whip Smart: The True Story of a Secret Life, Melissa Febos, 2010
• Politika (Politics), Adam Thirlwell, 2003, česky vyšlo 2005
• Milenec sopky (The Volcano Lover. A Romance), Susan Sontagová, 1992, česky vyšlo 1995
• Domov na konci světa (A Home at the End of the World), Michael Cunningham, 1990, česky vyšlo 2005
• Na cestě s Deanem (Off the Road: Twenty Years with Cassady, Kerouac and Ginsberg), autobiografická kniha Carolyn Cassadyové, 1990, česky vyšlo 1994
• Henry and June, Anaïs Nin, 1986, česky vyšlo 1992
• Rajská zahrada (The Garden of Eden), posmrtně vydaný román Ernesta Hemingwaye, 1986, česky vyšlo 1991
• Poems of a Penisist, Mutsuo Takahashi, 1975
• Menage A Trois, William Kane, 1965
• Jules a Jim (Jules and Jim), Henri-Pierre Roché, 1952, česky vyšlo 1999
• Design for Living, od Noël Coward, 1933
• Three in Love: Ménages à Trois from Ancient to Modern Times, Barbara Foster, Michael Foster a Letha Hadady
• Kniha Genesis

Film

• I Am a Ménage à Trois with Voyeurs, scénář Ruby Cicero, 2018
• Garde alternée, scénář Alexandra Leclèrová, 2017
• Cas, scénář Bastiaan Tichler, 2016
• I Am Michael, scénář Justin Kelly, 2015
• Jess & James, scénář Santiago Giralt, 2015
• Já jsem štěstí tohoto světa (Yo soy la felicidad de este mundo, I Am Happiness on Earth), scénář Julián Hernández, Ulises Pérez Mancilla, 2014
• Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars), scénář David Cronenberg, 2014
• The Third One, scénář Rodrigo Guerrero, 2014
• Srpen (August), scénař Eldar Rapaport, 2011
• Imaginární lásky (Heartbeats), scénář Xavier Dolan, 2010
• The Red Room, scénář Rudolf Thome, 2010
• Now & Later, scénář Philippe Diaz, 2009
• Castillos de cartón, předloha: Almudena Grandes (povídka), 2009
• Vicky Cristina Barcelona, scénář Woody Allen, 2008
• King Size, scénář Patrick Maurin, 2007
• Casanova, scénář Kimberly Simi, Jeffrey Hatcher a Lasse Hallström, 2005
• Cold Showers, scénář Antony Cordier, 2005
• Čas, který zbývá (Time to Leave), scénář François Ozon, 2005
• Deed Poll, scénář Ingo J. Biermann, 2004
• Miluji jen tebe (You I Love), scénář Olga Stolpovskaya, Dmitry Troitsky, Alisa Tanskaya, 2004
• Snílci, (The Dreamers), scénář Bernardo Bertolucci, 2003
• Tiresia, scénář Bertrand Bonello, 2003
• Sous mes yeux, scénář Virginie Wagon, 2002
• Mexiská jízda (Y tu mamá también), scénář Alfonso Cuarón, 2001
• Pretend I'm Not Here, scénář Olivier Jahan, 2001
• Zamilovaní andělé (The Discovery of Heaven), scénář Jeroen Krabbé, 2001
• Gripsholm, scénář Xavier Koller, 2000
• No Coffee, No TV, No Sex, scénář Romed Wyder, 1999
• V kůži Johna Malkoviche (Being John Malkovich), scénář Spike Jonze, 1999
• Smutná neděle - Píseň o lásce a smrti (Gloomy Sunday), scénář Rolf Schübel, Ruth Toma, 1999
• Splendor, scénář Gregg Araki, 1999
• Different Strokes, scénář Michael Paul Girard, 1998
• Nebezpečné hry (Wild Things), scénář John McNaughton, 1998
• Tangos Are for Two, scénář Jaime Chávarri, 1998
• Dry Cleaning (Nettoyage à sec), scénář Anne Fontaine, Gilles Taurand, 1997
• Hledám Amy (Chasing Amy), scénář Kevin Smith, 1997
• French Twist, scénář Josiane Balasko, 1995
• Manželství po francouzsku (Gazon maudit), scénář Josiane Balasko, Telsche Boorman, 1995
• Vesnická aféra (A Village Affair), scénář Moira Armstrong, 1995
• Dallas Doll, scénář Ann Turner, 1994
• Švédská trojka (Threesome), scénař Andrew Fleming, 1994
• Lake Consequence, scénář Rafael Eisenman, 1993
• Srdcová trojka (Three of Hearts), scénář Mitch Glazer a Adam Greenman, 1993
• Reunion in Travers, scénář Michael Gwisdek, 1989
• Nekromantik, scénář Jörg Buttgereit, 1987
• Večerní úbor (Ménage), scénář Bertrand Blier, 1986
• Zet a dvě nuly (A Zed and Two Noughts), scénář Peter Greenaway, 1985
• Revanche, scénář Nikos Vergitsis, 1983
• The Girls Of The Copacabana, scénář Jesús Franco, 1981
• Emanuelle and the White Slave Trade, scénář Joe D'Amato, Romano Scandariato, 1978
• Emanuelle Around the World, scénář Joe D'Amato, 1977
• Buzíci (Les Valseuses, Going Places), scénář Bertrand Blier, 1974
• The Harrad Experiment, scénář Robert H. Rimmer, Ted Cassidy, Michael Werner a Ted Post, 1973
• Kapsy plné dynamitu (Giù la testa), scénář Sergio Leone, Sergio Donati, Luciano Vincenzoni, 1971
• Cherry, Harry & Raquel!, scénář Russ Meyer, 1970
• Entertaining Mr Sloane, scénář Douglas Hickox, 1970
• Sběratelka (La collectionneuse), scénář Éric Rohmer, 1967
• Mužský rod, ženský rod (Masculin, féminin), scénář Jean-Luc Godard, 1966
• Manji (All Mixed Up), scénář Yasuzo Masumura, 1964
• Jules a Jim (Jules et Jim), scénář François Truffau, 1962

Seriály

• V televizním seriálu TV Prima, Modrý kód, v epizodě č. 204 „Nůž do zad", dojde k situaci, kdy MUDr. Veronika Jánská (Vanda Chaloupková) představí MUDr. Matyáši Bojanovi (David Gránský) svého přítele Pavla (Jakub Gottwald). Veronika se snaží Matyáši Bojanovi vysvětlit, že jsou (ona a Pavel) ve svém vztahu naprosto otevření a respektují svobodu toho druhého, i když má potřebu mít ještě dalšího partnera. V epizodě č. 205. „Urvat kus života" Matyáš Bojan se v rozhovorech s Veronikou Jánskou k tomuto tématu neusátle vrací, zvažuje rozchod, ale nedokáže od ní odejít. Epizoda končí setkáním všech tří. V epizodě č. 206 „Tohle není konec" chce po Pavel po Matyáši Bojanovi, aby jej vyzvedl na letišti. Ten to odmítá, protože se nedokáže vyrovnat s představou, že veze Pavla Veronice přímo do postele. V epizodě č. 207 „Sladké zapomnění" došlo k fyzické konfronatci mezi Matyášem a Pavem. Důvodem je Veronika „střídání se" v její posteli.
• Ty, já a ona (You Me Her), scénář: John Scott Shepherd, Michael Reisz, Režie: Nisha Ganatra, Sara St. Onge, Jem Garrard, Gail Harvey,2016–2019
• Trigonometrie, (Trigonometry), scénář: Duncan Macmillan, Effie Woods, režie: Athina Rachel Tsangari, Stella Corradi, 2020

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• Gammon, Laurie. Threesome: How to Fulfill Your Favorite Fantasy. West Palm Beach, FL: Triad Press, 2007
• Birbara Finocster, Michael Foster, Letha Friehakd. Three in Love: Ménages à trois from Ancient to Modern Times, 2vydání. New York: BackinPrint, 2000
• Vicki Vantoch. The Threesome Handbook: A Practical Guide to sleeping with three

Související články

• Bigamie
• Bisexualita
• Gang bang
• Homosexualita
• Kandaulismus
• Polyandrie
• Polygamie
• Sex ve třech
• Skupinový sex

Externí odkazy

• Polygamní vztahy aneb Když jsou v partnerství víc než dva [online]. Žena.cz - Economia, a.s., 2017-04-25. Dostupné online. 
• Když se řekne polyamorie: Šťastný život ve třech [online]. 100+1 zahraniční zajímavost - Extra Publishing, s. r. o., 2016-11-03. Dostupné online. 
• Měla jsem být třetí do páru aneb jak se žije ve třech [online]. iDnes.cz - Moravskoslezský kraj, 2009-04-21. Dostupné online. 
• DAVID MEETS…. THE CUTEST THROUPLE, Bear World Magazine July 2016