javascript is disabled, enable it otherwise the site will not work properly!

javascript est désactivé, activez-le sinon le site ne fonctionnera pas correctement !

A’Studio

A’Studio (rusky А’Студио, nebo také А-Студио) je kazašsko-ruská popová hudební skupina, která vznikla v roce 1982 ve složení Bajgali Serkebajev (klávesy), Vladimir Miklošič (basa), Baglan Sadvakasov (kytara) a frontman Batyrchan Šukenov (zpěv a saxofon) v Almaty pod názvem „Alma-Ata Studio“. Později byl název změněn na „A’Studio“. V současné době jsou členy skupiny Keti Topuria, Bajgali Serkebajev a Vladimir Miklošič.

Historie

V roce 1989 jejich píseň „Julia“ (Джулия) upoutala pozornost ruských zpěváků Filippa Kirkorova a Ally Pugačovy. Alla Pugačova je v roce 1990 pozvala na její každoroční vánoční setkání a představil je jako nejlepší kapelu v zemi (v té době, SSSR). Píseň, stejně jako kapela, se okamžitě stala populární po celém SSSR.

V roce 2000 Batyrchan Šukenov skupinu opustil, aby se mohl věnovat se sólové kariéře. Následně skupina představila novou zpěvačku, Polinu Griffith. Kapela vydala několik písní, včetně písně „S.O.S“, která se umístila na #64 v UK Singles Chart a získala si popularitu v Evropě a USA.

V srpnu 2004 Polina Griffith opustila kapelu, aby se mohl věnovat se sólové kariéře. Na její místo byla dosazena Keti Topuria, která je původem z gruzínské Tbilisi. Společně vydali úspěšné singly, například „Улетаю“, „Ты“, nebo „Ночь-подруга“. Prvně jmenovaný singl zaznamenal úspěch v hitparádách po celém bývalém Sovětském svazu a přinesl skupině novou vlnu popularity. Nicméně, tento úspěch byla zahalena smrtí kytaristy Baglana Sadvakasova 2. srpna 2006, který zemřel během dopravní nehody. Jeho místo v kapele převzal jeho sedmnáctiletý syn Tamerlan Sadvakasov.

Později, když Tamerlan Sadvakasov opustil kapelu kvůli vzdělání, novým sólovým kytaristou se stal Fjodor Dosumov. V devadesátých letech minulého století skupina spolupracovala s Gregem Walshem, slavným britským producentem. Od svého založení v roce 1982 skupina vydala 13 alb, včetně 10 studiových alb, dvě živé alba a jedno kompilační album.

Členové

Současné složení

Keti Topurija — zpěv (2005—současnost)
Bajgali Serkebajev — klávesy, zpěv (1987—současnost)
Vladimir Miklošič — basová kytara (1987—současnost)

Bývalí členové

Najib Vildanov — zpěv (1987—1989
Batyrchan Šukenov — zpěv, saksofon (1987—2000, 2007, 2012; umřel v roce 2015)
Bulat Sydzykov — kytara (1987—1989, umřel v roce 2016)
Sagnaj Abdulin — bicí (1987—2006)
Baglan Sadvakasov — kytara (1989—2006)
Polina Griffith — zpěv (2001—2004, 2007)
Tamerlan Sadvakasov — kytara (2006—2007)
Fjodor "Federico" Dossumov — kytara (2007—2012)

Studioví hudebníci

Jevgenij Dalskij — bicí
Sergej Kumin — lídr a akustické kytary
Andrej Kosinskij — klávesy, doprovodné vokály

Časová osa

Diskografie

Alba

«Путь без остановок» — 1988, «Мелодия»
«Джулия» — 1990, «Русский Диск»
«A`СТУДИО» — 1993, Jeff Records
«Солдат любви» — 1994, студия «Союз»
«A`STUDIO LIVE» — 1995, студия «Союз»
«Нелюбимая» — 1996, студия «Союз»
«The Best» — 1997, студия «Союз»
«Грешная страсть» — 1998, «ОРТ-Рекордз»
«S.O.S.» — 2001, NOX Music
«Такие дела» — 2001, NOX Music
«Улетаю» — 2005, Veter Entertainment
«905» — 2007, Veter Entertainment
«ХХ» — 2007, Veter Entertainment
DVD «Total» — 2007, Veter Entertainment
MP3 «Total» — 2007, Veter Entertainment
«Волны» — 2010, Real Records

Rádiové singly

Videoklipy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku А’Студио na ruské Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu A’Studio na Wikimedia Commons

Text submitted to CC-BY-SA license. Source: A’Studio by Wikipedia (Historical)

Avraham Stern

Avraham Stern (hebrejsky אברהם שטרן‎, Avraham Štern; 23. prosince 1907, Suwałki – 12. února 1942, Tel Aviv) byl židovský básník a zakladatel a vůdce radikální militantní revizionistické skupiny Lechi, též známé jako Sternova skupina či Sternův gang. V podzemí vystupoval pod přezdívkou Ja'ir (יאיר‎).

Pocházel z polské části carského Ruska. Nedlouho po příchodu do mandátní Palestiny nastoupil ke studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde díky vynikajícímu prospěchu získal stipendium ke studiu na univerzitě ve Florencii. Již během studií vstoupil do Hagany, z níž v roce 1931 odešel do revizionistického Irgunu. Během studií v Itálii se vzhlédl ve fašistickém režimu Benita Mussoliniho, byť sám se nikdy fašistou nestal. Studijní pobyt ukončil předčasně a věnoval se podzemním revizionistickým aktivitám. Britskou správu země izraelské vnímal jako nepřátelskou a ostře se stavil proti imigračním kvótám, které Britové stanovili pro židovské uprchlíky.

Po vypuknutí druhé světové války nesouhlasil s postojem Irgunu, který se v roce 1940 zavázal neútočit proti britským cílům. Z Irgunu proto odešel a založil skupinu, známou jako Lechi, která Spojené království vnímala jako úhlavního nepřítele. Z této pozice Stern dokonce neúspěšně vyjednával s fašistickou Itálií a nacistickým Německem o spolupráci. Lechi byla vždy malá skupina, čítající maximálně několik set příslušníků. Páchala především atentáty, bombové útoky a bankovní loupeže zaměřené proti Britům. Vražednými aktivitami si však znepřátelila nejenom přední sionistické představitele, ale postupně i židovskou komunitu a Irgun. Na Sternovu hlavu byla vypsána odměna a členové Lechi byli zatýkáni. Sám Stern byl v únoru 1942 odhalen v jednom z úkrytů a zastřelen britskou policií. Různí se teorie o okolnostech jeho smrti, zda byl zastřelen při pokusu o útěk či chladnokrevně, když byl spoutaný. Pět měsíců po jeho smrti se mu, jako pohrobek, narodil syn Ja'ir.

Mládí

Narodil se 23. prosince 1907 ve městě Suwałki v carském Rusku (v dnešním Polsku) do rodiny Mordechaje a Hadasy Ley Sternových. Jeho otec byl zubař a matka porodní bába. Když vypukla první světová válka, byl otec, jakožto občan nepřátelského státu, zatčen Němci, zatímco matka před nimi uprchla s ním a jeho mladší bratrem Davidem (1910–2003) ke svému otci do města Vilkmergė (dnešní Ukmergė v Litvě). Tam mladý Avraham našel, díky svému dědovi, lásku k zemi izraelské. Po nějaké době se rodina vydala k Avrahamově tetě a strýci do Petrohradu, odkud se všichni vypravili na jihovýchod do vesnice Romodanovo, poblíž města Saransk. Jeho otec byl mezitím, po operaci v německém Königsbergu (dnešní Kaliningrad v Rusku), poslán do německého zajateckého tábora.

Avraham v deseti letech složil úspěšně přijímací zkoušky na ruskou střední školu v Saransku, kde studoval s vyznamenáním. Na škole se, mimo jiné, učil i hebrejsky a zpíval ve školním sboru. Mezitím došlo k podpisu mírové smlouvy mezi Německem a Ruskem a bylo tak možné se vrátit zpět do Suwałek. Jelikož však ve městě nebyla žádná střední škola, zůstal Avraham v Saransku a zpět se vrátila pouze jeho matka a bratr. V Saransku nicméně trpěl chudobou a hladem, a tak se ve čtrnácti letech rozhodl bez jakýchkoli prostředků pro cestu zpět. Přes Petrohrad se tak vrátil do Vilkmergė a v létě 1921 se setkal s rodiči v Suwałkách. V následujících měsících úspěšně složil vstupní zkoušky do čtvrtého ročníku židovské střední školy. Vynikal ve studiu jazyků, literatury a židovských dějin. Vedl dramatický kroužek, byl redaktorem studentských novin a vůdcem místní pobočky mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Po dokončení středoškolských studií chtěl Avraham přesídlit do země izraelské, načež jej rodiče v roce 1925 v osmnácti letech poslali studovat na gymnázium Rechavja do Jeruzaléma.

Alija, studia a členství v Irgunu

Do britské mandátní Palestiny přicestoval v lednu 1926. Po krátkém studiu na gymnáziu nastoupil v roce 1927 ke studiu klasické literatury a jazyků (řečtiny, latiny) na Hebrejskou univerzitu. V rané fázi univerzitních studií se seznámil se svou budoucí manželkou Roni Bronsteinovou. Jeho první politickou aktivitou bylo založení studentské organizace Chulda, jejímž cílem bylo „obrození izraelského národa v novém státě“. V roce 1929 vstoupil do Hagany a během nepokojů téhož roku, kdy se židovské komunity dostaly pod útok místních Arabů, sloužil v rámci této židovské podzemní vojenské organizace na stráži na střeše synagogy v jeruzalémském Starém Městě.

V roce 1931 opustil Haganu a vstoupil do Irgunu, podzemní vojenské radikální organizace nacionalistického revizionistického hnutí, založené jeho někdejším velitelem z Hagany a přítelem Avrahamem Tehomim. Ten předtím Haganu rovněž opustil, neboť nesouhlasil s její vojenskou strategií havlaga a dílem též proto, že se skládala vesměs ze stoupenců levicového sionistického hnutí. Během svého působení v Irgunu začal Stern používat pseudonym Ja'ir, který si zvolil podle svého hrdiny El'azara ben Ja'ira, účastníka první židovské války a velitele zélótů na pevnosti Masada. V roce 1932, než dokončil důstojnický kurz Irgunu, sepsal s manželkou Roni slova k písni Neznámí vojáci (חיילים אלמונים‎, Chajalim almonim), která měla zaznít při slavnostní ceremonii ukončení důstojnického kurzu. Píseň, která má celkem pět slok, „kombinovala poezii a mytickou historii, jakožto integrální součásti národní revoluce“. Stala se neoficiální hymnou Irgunu a byla jí až do roku 1940, kdy se stala hymnou Lechi.

V roce 1933 úspěšně dokončil studium na Hebrejské univerzitě a díky vynikajícímu prospěchu získal stipendium na doktorské studium na univerzitě ve Florencii. Během studijního pobytu v Itálii (1933–1936) jej ohromil a ovlivnil fašistický režim Benita Mussoliniho. On sám však fašistou nebyl a odmítl do fašistického hnutí vstoupit. V polovině 30. let se za ním do Florencie vypravil jeho přítel a velitel Tehomi, aby ho povolal zpět a jmenoval jej svým zástupcem v Irgunu. Zbytek třicátých let Stern strávil cestováním po východní Evropě, kde organizoval revoluční buňky v Polsku a propagoval emigraci Židů do Palestiny navzdory britským imigračním kvótám. V roce 1937 došlo k rozkolu v Irgunu, kdy se část jeho příslušníků vrátila do Hagany. Stern však v Irgunu zůstal a nadále se věnoval militantním aktivitám.

Během svého života Stern sepsal desítky básní, které byly prostoupeny láskou k židovské domovině a k mučednictví pro její věc, přičemž jeho tvorba byla silně ovlivněna ruskou a polskou poezií, zejména pak Vladimirem Majakovským. V básních opakovaně používal motivu krve a náboženských symbolů a výrazů. Podle Hazaniho obsahují Sternovy básně i prvky thanatofilie (lásky ke smrti). Ukázkou z jeho tvorby jsou například následující verše:

Stern se pokusil v Polsku zorganizovat výcvik 40 tisíc mladých Židů, kteří se měli plavit do mandátní Palestiny, kde by provedli ozbrojenou invazi. Druhá světová válka pak tyto plány překazila a přerušila emigrační trasy. Po návratu do mandátní Palestiny byl Stern v srpnu 1939 zatčen a vězněn až do června 1940.

Vůdce Lechi

Po vypuknutí druhé světové války došlo ve většině revizionistického hnutí k přehodnocení odporu ke Spojenému království. Sám zakladatel revizionistického sionismu, Ze'ev Žabotinský, napsal před svou smrtí dopis veliteli Irgunu Davidu Razi'elovi, v němž zdůraznil potřebu spolupráce s Brity v boji proti nacismu. Irgun se pak skutečně v roce 1940 zavázal po dobu války s Německem neútočit na britské vojenské cíle, což vedlo Sterna k založení vlastní skupiny, která si dala za cíl proti Britům nadále bojovat. Jmenovala se Lechi (akronym pro Lochamej cherut Jisra'el, tj. Bojovníci za svobodu Izraele) a byla též označována jako Sternova skupina, či Brity pejorativně jako Sternův gang. Mezi Sternovy vzory ozbrojeného boje patřilo například židovské povstání proti Římanům, aktivity Narodnaji volji (její členové spáchali atentát na Alexandra II.) a Velikonoční povstání v Dublinu v roce 1916.

Sternova skupina, která nikdy neměla více než pár set členů, byla silně nacionalisticky zaměřena. Stern odmítl kolaboraci s Brity a tvrdil, že pouze soustavný protibritský boj nakonec povede k nezávislému židovskému státu, který vyřeší židovskou situaci v diaspoře. Jeho odpor proti britské koloniální správě však nebyl založen na konkrétní britské politice. Britský mandát definoval jako „cizí mocnost“ bez ohledu na jeho aktuální politiku, a proti takovéto formě imperialismu zastával radikální postoj nehledě na to, jak benevolentní byl.

Stern zformuloval ideologii Lechi do dokumentu, známého jako „18 principů obrození národa“ (עיקרי התחיה‎). Ten sestával z 18 bodů, rozdělených do tří částí. V první rozepisuje postoj k židovskému národu, domovině, půdě a cílům skupiny. Mimo jiné uvádí: „Izrael dobyl zemi izraelskou mečem. Zde se stal velkým národem a pouze zde bude obrozen. Nejen, že má Izrael právo na tuto zem, ale toto právo je absolutní a nikdy nebylo ani nikdy nemůže být zrušeno.“ Vysvětluje v ní i například vymezení hranic země izraelské podle Tóry (tzv. Velký Izrael) s územím „od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ (Genesis 15:18), či cíle, mezi než řadí vykoupení a spásu země, ustanovení suverenity a obrození národa, přičemž dodává: „Neexistuje suverenity bez vykoupení země a není národního obrození bez suverenity“. V druhé části zmiňuje cíle během války, kde v souvislosti s níže zmíněným jednáním s Itálií a Německem uvádí: „dohody budou uzavřeny se všemi, kteří jsou ochotni pomoci Organizaci [Lechi] v boji a poskytnout jí přímou podporu“. Ve třetí části jsou obsaženy cíle v době suverenity a vykoupení. Zde kromě jiného vyjadřuje naději pro budoucí návrat z exilu (diaspory), obrození hebrejštiny, ale rovněž tak navrhuje vybudování třetího Chrámu, či odchod Arabů prostřednictvím výměny obyvatel.

Problémem, se kterým se skupina potýkala, byl nedostatek financí. Proto byla její první akcí loupež v Anglo-palestinské bance (dnešní Banka Le'umi) v Tel Avivu. Za první velkou akci a počátek operací Lechi se však počítá až bombový útok na imigrační úřad v Haifě z prosince 1940, který byl reakcí na deportaci ilegálních židovských přistěhovalců na Mauricius. Britové posléze označili Lechi za kriminálnickou organizaci, jejíž členové musí být neutralizováni. Z počátku se Lechi zaměřovala především na protibritské akce, které zahrnovaly atentáty (útoky na britské policisty), bombové útoky či bankovní loupeže. Ačkoli byli hlavním cílem Britové, mnohdy umírali i Židé. Vražedné postupy Lechi jí židovské obyvatelstvo znepřátelily. Nicméně postupně získávala prostředky, ať už krádežemi, nebo loupežemi. V omezeném rozsahu se jí podařilo provozovat ilegální rozhlas, tisknout vlastní noviny Be-machteret („V podzemí“) a mimo to vylepovala vlastní plakáty. V roce 1941 s Lechi již takřka nikdo nesympatizoval, skupina si znepřátelila i Irgun. V lednu 1942 se příslušníci Lechi pokusili vyloupit banku židovského odborového svazu Histadrut v Tel Avivu. Při následné přestřelce zemřeli dva židovští kolemjdoucí, což způsobilo mezi židovským obyvatelstvem šok.

Jednání s Itálií a Německem

Stern zastával názor, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, a proto se rozhodl pro jednání s dvěma britskými nepřáteli – fašistickou Itálií a nacistickým Německem. V červnu 1940 byl propuštěn z vězení a zahájil jednání s Itálií. V září téhož roku se v Jeruzalémě sešel s jedním z Mussoliniho agentů, kterému předal svůj návrh na spolupráci. Podle něho by Italové pomohli s vyhnáním Britů z Palestiny a na oplátku by se židovská domovina stala satelitem mocností Osy, přičemž Jeruzalém by byl, s výjimkou židovských svatých míst, předán pod kontrolu Vatikánu. Jednání však nikam nevedla a poté, co byla Mussoliniho vojska poražena v severní Africe, obrátil Stern svoji pozornost k nacistickému Německu.

Jakkoli nebyla spolupráce zemí Třetího světa s nacistickým Německem neobvyklá, bylo jednání Židů s antisemity přinejmenším bizarní. Stern však měl pro podobný postup historické precedenty v podobě Theodora Herzla a Ze'eva Žabotinského. Oba protagonisté si své jednání zdůvodnili tím, že bylo ve prospěch židovského lidu. Rozdíl mezi Herzlem, Žabotinským a Sternem však byl podle britského historika Shindlera v tom, že Stern pokládal záchranu a ochranu židovských životů až jako druhořadou. Na prvním místě u něj dle něho byla bezpečnost židovského státu.

V prosinci 1940 Stern vyslal svého agenta do Bejrútu na setkání s Hitlerovými emisary. Agent jim předal Sternův návrh na spolupráci Lechi a nacistického Německa. Stern v něm vyjádřil sympatie s nacistickým plánem na Evropu bez Židů (judenfrei) a ocenil nacistický postoj vůči sionistickým aktivitám v Německé říši. Součástí návrhu bylo následující:

Za spolupráci při boji proti Britům však nepožadoval pouze německou podporu vzniku židovského státu, ale i podporu židovské emigrace z nacistického Německa do Palestiny. Je třeba uvést, že Stern vnímal Adolfa Hitlera pouze jako jednoho z řady antisemitských utlačovatelů a nikoliv jako člověka, který chce Židy vyhladit (v tomto názoru mimochodem nebyl zcela osamocen). Rovněž tak myšlenka konečného řešení židovské otázky byla v roce 1940 nepředstavitelná (ostatně byla přijata až o dva roky později). Mimo to se Stern naivně domníval, že nacisté pragmaticky oddělují svou zahraniční politiku od své rasové teorie. Další pokus o navázání spolupráce uskutečnil v roce 1941, avšak neexistuje záznam o německé reakci ani v jednom ze zmíněných případů. Němci též Sternovy návrhy nebrali vážně. Tyto výzvy nacistickému Německu byly v přímém rozporu s názory ostatních sionistů, například Ze'eva Žabotinského, který chtěl jak britské vítězství nad nacisty, tak vyhnání Britů z Palestiny.

Smrt opředená otazníky

Stern byl hledán bezpečnostními složkami po celém britském mandátu a na jeho hlavu byla vypsána odměna. Putoval proto z jednoho úkrytu do druhého, přičemž si v kufříku nosil skládací lehátko. Když už nezbývaly žádné nové bezpečné úkryty, přespával ve schodišťových šachtách obytných domů. Nakonec se přestěhoval do telavivského bytu ve čtvrti Florentin, pronajatého Mošem a Tovou Svorajovými, kteří byli členy Lechi. Mošeho chytili britští detektivové při zátahu na jiný byt, při němž byli dva příslušníci Lechi zabiti a on s dalším zraněn a hospitalizován. Sternův kontakt v rámci skupiny, Hisia Šapirová, se domnívala, že je sledována a přestala zprostředkovávat vzkazy, které jí předával. Poslední vzkaz mu přinesla 12. února 1942 od Hagany, která mu nabídla bezpečný úkryt po zbytek války, pokud se na oplátku vzdá boje proti Britům. Stern však nabídku odmítl a naopak vyzval Haganu, aby s Lechi proti Britům bojovala. O několik hodin později detektivové začali s prohlídkou domu, kde se schovával. Kolem půl desáté dopoledne byl odhalen ve skříni v bytě Svorajových, kam byly kvůli dosvědčení náležitosti prohlídky přivedeny dvě sousedky žijící o patro níž. Poté, co odešly, byla odvedena i Tova Svorajová a Stern zůstal sám se třemi ozbrojenými policisty. Následně byl, za dosud neznámých okolností, zastřelen. Byl dvakrát zasažen do hrudi. Zemřel následkem vykrvácení při vynášení z domu.

Tajná policejní zpráva, vypracovaná pro britskou mandátní vládu uvádí, že: „Stern si (…) zrovna zavazoval tkaničky, když se náhle vymrštil k protějšímu oknu. Když byl na půl cesty ven z okna, byl zastřelen dvěma ze tří policistů v místnosti“. Zastupující superintendant Geoffrey J. Morton, nejvýše postavený přítomný policista, později ve svých pamětech uvedl, že měl obavu, že se Stern chystá odpálit výbušné zařízení, kterým v minulosti v případě svého zajetí vyhrožoval.

Policejní verzi však odmítli Sternovi stoupenci a řada ostatních, kteří věřili, že byl Stern chladnokrevně zabit. Bývalý příslušník Lechi, Binjamin Gepner, který v roce 1980 provedl rozhovor s dalším policistou, přítomným Sternovy smrti, uvedl, že bývalý policista Stewart fakticky přiznal, že byl Stern zavražděn, avšak později svůj výrok odmítl zopakovat. Policista Bernard Stamp, jehož zbraň na Sterna mířila, dokud Morton nedorazil, prohlásil v roce 1986 v rozhovoru pro Kol Jisra'el, že Mortonova zpráva byly „žvásty“. Morton, podle Stampa, vytáhl Sterna z gauče, na kterém seděl, „trochu na něj tlačil, otočil ho a zastřelil“. Podle Stampa tak byl Stern zabit neozbrojený bez naděje na útěk. Tova Svorajová ve svých pamětech uvádí:

Stern byl pohřben na hřbitově Nachalat Jicchak v Tel Avivu. Pět měsíců po jeho smrti se mu narodil syn Ja'ir, který je reportérem a televizním moderátorem.

Lechi po Sternově smrti

Lechi se pokusila Sternovu smrt několikrát neúspěšně pomstít bombovými útoky. Po jeho smrti jej v čele Lechi nahradil triumvirát, tvořený Jicchakem Šamirem (šéf operací), Natanem Jelin-Morem (šéf politického odboru) a Jisra'elem Eldadem (šéf propagandy). Akce skupiny se zradikalizovaly, podnikala i atentáty na přední britské představitele. V listopadu 1944 zavraždili příslušníci Lechi bývalého britského ministra kolonií lorda Moynea v Káhiře. V dubnu 1948 spáchala skupina společně s Irgunem masakr v arabské vesnici Dejr Jásin. V září téhož roku, tedy již v době existence Izraele, zavraždil Jehošua Kohen z Lechi švédského diplomata a vyslance Organizace spojených národů hraběte Folke Bernadotta, který se jménem OSN pokoušel mezi izraelskou a arabskou stranou první arabsko-izraelské války vyjednat mír. Lechi byla izraelskou prozatímní vládou prohlášena teroristickou organizací a premiér David Ben Gurion rozkázal zatknout všechny její vůdce. Nikdo z osob zodpovědných za Bernadotteho vraždu však nebyl nikdy souzen a vláda nakonec udělila všem členům Lechi amnestii. V roce 1949 byla Lechi rozpuštěna.

Památka

Telavivský dům, kde byl Stern zabit, byl přeměněn na muzeum Lechi a posmrtně došlo k vydání jeho poezie, kterou sepsal v podzemí. Na jeho počest nese jeho jméno, respektive přezdívku, město Kochav Ja'ir (doslova „Ja'irova hvězda“) v centrálním Izraeli a několik ulic izraelských měst. V roce 1978 nechala izraelská vláda, pod vedením premiéra Menachema Begina, vydat poštovní známku se Sternovým portrétem. Dne 29. ledna 2008 připomenul Kneset na svém mimořádném zasedání sté výročí narození Avrahama Sterna. Tehdejší premiér Ehud Olmert ve svém projevu ocenil Sternovu osobnost a její význam pro založení židovského státu, i když, jak uvedl, „si v sionistickém hnutí zvolil velmi samostatnou cestu.“

Dílo

ספר השירים / של אברהם שטרן המכונה יאיר [Sefer ha-širim / šel Avraham Štern ha-mekune Ja'ir]. Tel Aviv, 1950
ספר השירים של אברהם שטרן (יאיר): מחולל מלחמת החרות העברית [Sefer ha-širim šel Avraham Štern (Ja'ir): Mechulal milchemet ha-cherut ha-ivrit]. Tel Aviv, 1964
בדמי לעד תחיי: שירים [Bi-dmej le-ad tichje: Širim]. Tel Aviv, 1976
מכתבים לרוני [Michtavim le-Roni]. Tel Aviv, 2000

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Avraham Stern na anglické Wikipedii.

Literatura

BELL, J. Bowyer. Terror Out of Zion: Irgun Zvai Leumi, Lehi, and the Palestine Underground, 1929-1949. New York: St. Martin’s Press, 1977. 374 s. Dostupné online. ISBN 0-380-39396-4. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Avraham Stern na Wikimedia Commons
Osoba Avraham Stern ve Wikicitátech
(anglicky) Hillel Kook: Irgun – Avraham Stern Archivováno 7. 6. 2007 na Wayback Machine.
(anglicky) ExecutedToday.com – 1942: Avraham Stern, a strange bedfellow
(rusky) Eleven – Штерн Аврахам
(rusky) Booknik – Штерн - поэт, воин, ученый
(hebrejsky) NRG – יאיר שטרן: "בהגדרה, אבא היה טרוריסט" (rozhovor se Sternovým synem při 70. výročí otcovy smrti)

Text submitted to CC-BY-SA license. Source: Avraham Stern by Wikipedia (Historical)

Jolka (zpěvačka)

Jolka, rusky Ёлка, vlastním jménem Jelizaveta Valděmárovna Ivancív, rusky Елизаве́та Вальдема́ровна Иванци́в (* 2. července 1982 Užhorod) je ukrajinská a ruská zpěvačka vystupující pod přezdívkou Jolka a Jav (rusky Яавь).

Začínala v sestavě užhorodské skupiny B&B. V roce 2004 podepsala smlouvu s Vladom Valovym a vydala svoje debutové album Gorod obmana (Город обмана), kde největšími šlágry alba se staly písně Děvočka v Pežo a Chorošee nastrojenije. Další alba ve spolupráci s Vladom Valovym Těni (Тени) a Etot velikolepnyj mir (Этот великолепный мир), již nebyla tak úspěšná jako album debutové.

V letech 2010 do roku 2012 vystupovala jako porotce v ukrajinské verzi soutěže X-faktor. V roce 2011 se stala díky písničce Provans velmi populární a byla nominovaná na cenu Muz-TV (Муз-ТВ) ve třech kategoriích. Čtvrté studiové album zpěvačky Točki rasstavleny (Точки расставлены) mělo úspěch jak u novinářů tak i publika. Album sklidilo pozitivní ohlas kritiky, která jej označila za nejlepší popové album roku 2011. Časopisy jako Afiša (Афиша), Time Out a Interview album zařadily do svých redakčních seznamů nejlepších alb roku. Album Točki rasstavleny se dostalo do čela žebříčku alb 2M. Rossija Top-25. V závěru roku 2012 byla Jolka uznána jako nejvíce hrající umělec na ruských rozhlasových stanicích.

Jolka je osminásobným vítězem ruské hudební ceny Zlatý gramofon (Золотой граммофон) hudební stanice Russkoje radio. V roce 2011 byla časopisem Glamour uznána jako zpěvačka roku a byla zařazená mezi tři nejúspěšnější postavy v oblasti masové zábavy na Ukrajině podle edice Fokus. V roce 2011 byla vyhlášena zpěvačkou roku i v Rusku, a to na základě výsledku hitparády Zvukovaja dorožka novin Moskovskij komsomolec (Московский комсомолец). V roce 2020 v rámci Hudební ceny Top Hit byla vyhlášena umělcem desetiletí. Stalo se tak na základě výsledku analýz hudební služby Top Hit, která zjistila, že za posledních 10 let se její písně v éteru různých radiostanic hrály více než 19 milionkrát.

Životopis

Dětství a dospívání

Narodila se v Užhorodě. Vyrůstala v hudební rodině. Otec – Valděmar Mironovič Ivanciv (zemřel 13. června v Užhorodě) byl sběratel jazzové hudby. Matka – Marina Eduardovna Ljašenko byla hudebnice a hrála na tři nástroje, její prarodiče zpívali v Zakarpatském lidovém sboru.

Jelizaveta (česky Alžběta nebo Eliška) zpívala ve školním sboru, později v pěveckém kroužku v Paláci pionýrů. Již od školních let byla členem týmu KVN užhorodských školáků (obvodu č.6). Později v letech 2001–2003 byl vytvořen společný tým Užhorodu a Vinnycja Ohledně své umělecké přezdívky Jolka vzpomíná, že si ji nevymyslela, ale dostala ji v dětství od svých přátel. Studovala hudební školu v oboru zpěv, ale nedokončila ji. Podle vyjádření Jolky zde neměla dobré vztahy s učiteli. Od poloviny 90. let se stala členkou skupiny B&B, kde vystupovala jako doprovodná zpěvačka.

2001–2005: Začátek kariéry a album Gorod Obmana (Город обмана)

V roce 2001 skupina B&B vystoupila na mezinárodním festivalu Rapová hudba (Rap Music’01). Jolka svým vystoupením zaujala Vlada Valova, lídra skupina Bad Balance, který se později stal jejím prvním producentem. Po rozpadu skupiny B&B Jolka přestala vystupovat. V té době se již začala vzdávat svého snu stát se umělkyní a byla zaměstnaná jako číšnice v kavárně. O tři roky později ale přišla nabídka od Vlady Valova a Jolka se přestěhovala do Moskvy. Brzy po podpisu smlouvy nahrála píseň Slova skazany toboj (Слова сказаны тобой), která vyšla na kompilačním albu Девушки атакуют (Dívky útočí). V roce 2004 nahrála píseň Gorod obmana (Город обмана) a ta se stala jejím prvním šlágrem, jelikož tato skladba se udržela 12 týdnů v žebříčku hitparády rádia Maхimum.

Dne 9. listopadu 2005 vydala svoje první debudové album pod názvem Город обмана (Město podvodů). Práce na albu vydaném pod hlavičkou nakladatelství 100PRO byly dokončeny v polovině roku 2005 a Jolka o něm řekla, že album psala ’jedním dechem’. Jolka v albu prezentovala hudbu v různých stylech, počínaje rockem a konče hip hopem. Svůj styl popsala jako těžký kytarový R&B. Album sklidilo velmi příznivý ohlas a například Boris Barabanov v deníku Kommersanť (Коммерсантъ) se o Jolce vyjádřil jako o hlavní naději v ruské populární hudbě.

V roce 2005 byla Jolka nominována na MTV Ruskou Hudební Cenu (MTV Russia Music Awards) v kategorii Nejlepší rap.

2006–2009: Alba Těni (Тени) a Etot velikolepnyj mir (Этот великолепный мир)

Dne 19. října vyšlo druhé studiové album Jolky s názvem Тени (Stíny). Album sklidilo poměrně příznivý ohlas. Dle vyjádření Jeleny Kuzmini s deníku Jamsession.ru je album pokračováním alba prvního a popisuje hlavně městský život. V Březnu 2006 nadabovala do ruštiny Červenou Karkulku v pohádce s názvem Pravdivý příběh o červené karkulce.

V roce 2007 obdržela cenu Zlatý gramofon za píseň Malčik-krasavčik (Мальчик-красавчик).

V dubnu 2008 vyšlo třetí album Jolky Этот великолепный мир (Tento nádherný svět). Zpěvačka nové album označila za klidnější a filozofičtější. Dle vyjádření Jolky bylo první album v duchu vnitřního protestu, boje a naléhavých problémů, a proto nahrála pokornější album, jelikož pochopila, že mnoho problémů lze zahladit láskou.

V roce 2008 byla nominována na cenu Muz-TV (премию Муз-ТВ) v kategorii Nejlepší hip hopový projekt. Ve stejném roce natočila s raperem Al Solo společnou píseň Счастье (Štěstí). Tato píseň byla zařazena na experimentální album s názvem Ёлка. Дуэты (Jolka.Duety). V září 2008 představila svoji první ukrajinskou píseň s názvem Свобода (Svoboda).

V roce 2009 zpěvačka vydala dvě písně Сны (Sny) a Твои слова (Tvé slovo) a k posledně jmenované byl natočen i videoklip a písně byly připravované pro čtvrté studiové album. Během prací na novém albu, ale byla ukončena spolupráce s Valovym a nahraná píseň Tvoj slova (Твои слова) nebyla zařazena na připravované album a vyšla až v roce 2020 na albu Past Perfekt (Předminulý čas). Píseň Сны (Sny) na chystaném čtvrtém studiovém albu vyšla pod názvem Mně by v tvoj sny... (Мне бы в твои сны…) a také jinou úpravou skladby.

2010–2011: Změny ve tvůrčí činnosti a album Točki Passtavleny (Точки расставлены)

Po vydání třetího studiového alba, nastaly v Jolčině tvorbě změny. V roce 2009 jako poctu zpěvačce Alle Pugačovové nazpívala písňovou baladu Ty na světě jesť (Ты на свете есть). Skončila její smlouva s producentem Vladom Valovym. Začala spolupracovat s Lianoj Meladze a Aljonoj Michajlovoj z Velvet Music a v roce 2010 se stala porotkyní ukrajinské verze X-Faktor. Dle vyjádření Jolky ji ke změnám v jejím životě pomohl rozhovor s Alou Pugačovou.

Rok před vznikem písně Provansa (Прованса), mě pozvala do svého rozhlasového pořadu sama Alla Pugačeva. Rozhovor s ní mě zdravě nabudil. Já ji řekla, že mám svůj malý výklenek a nic víc nepotřebuji a ona na to se zeptala a když já budu chtít přijít na tvůj koncert, kam mě pozveš? Nebo budu chtít přijít na návštěvu kam mě zavoláš? A to mě probudilo.

Ve zpěvaččině tvorbě dochází k radikální změně, jestliže dřívější tvorba zpěvačky byla ve stylu současné R&B a alternativních rockových stylech, další její tvorba již je v popovém stylu.

Pro časopis Zvukam.ru podle vyjádření Jolky "Každý umělec, byť s minimálními tvůrčími ambicemi, chce být poslouchán a slyšen. Ve věku 29 let jsem si uvědomila, že být popovým zpěvákem není na ostudu, ale dokonce moc super".

20 žáří 2010 představila píseň Provans (Прованс) od ukrajinského autora Jegora Solodovnikovyma a tato píseň se stala na začátku roku 2011 velkým šlágrem. Úspěch písně pomohl zpěvačce získat tři Nominace Muž Tv 2011 v kategoriích Nejlepší zpěvačka, Nejlepší píseň a nejlepší video.

V červnu byla umělkyně podle žebříčku ukrajinské verze časopisu Focus zařazena do seznamu nejúspěšnějších postav v oblasti hudební masové zábavy na ukrajině pro sezónu 2010–2011, ve kterém se Jolka umístila na 10 místě.

Čtvrté studiové album zpěvačky s názvem Точки расставлены (Body rozestaveny) bylo vydáno 18. listopadu na Janděx. Muzyke (Яндекс. Музыке). Zpěvačka nové album popsala jako odraz jejího vnitřního stavu. Hudební kritici album ocenili a označili jej za jedno z nejlepších popových alb roku. 26. listopadu 2011 obdržela ocenění Zlatý gramofon za píseň Provans (Прованс). Redakce hudební sekce Lenta.ru zařádila píseň Na bolšom vozdušnom šare (На большом воздушном шаре) do svého seznamu písní roku 2011.

2012–2015: Úspěchy a další vývoj, album Něby (#Небы)

Dne 26. března 2012 byla zpěvačka nominována ve čtyřech kategoriích: Nejlepší interpret, Nejlepší album za Точки расставлены (Body rozestaveny), Nejlepší píseň za Около тебя (Poblíž tebe), Nejlepší duet s Pavlom Volej za píseň Мальчик (Chlapec).

Kvůli zvýšené popularitě musela odmítnout účinkování v soutěži X-faktor. Dle žebříčku ukrajinské mutace časopisu Focus se umístila v žebříčku postav v oblasti masové hudební zábavy na ukrajině na 18 místě.

Dne 21. září 2012 zahájila Jolka nové podzimní turné po Rusku v moskevském klubu 16 tonn. Na výročních cenách Ru.tv 2012 získala Jolka cenu v kategorii nejlepší píseň roku, a to za píseň Около тебя (Poblíž tebe). Se skupinou Megapolis natočila pro seriál Schvatka (Схватка) 5 písní a v tomto seriálu hrála epizodní roli. Dne 4. prosince 2012 vydala minialbum Негромкий концерт (Tichý koncert), které bylo natočeno na moskevských koncertech zpěvačky v hudebním sále Mir (Мир). Album bylo vydáno v iTunes obchodu (iMelodie) v den otevření ruské pobočky.

Začátkem roku vyšel film Džentlmeny, udači (Джентльмены, удачи!), ve kterém se Jolka ve vedlejší roli objevila a zaspívala jednu ze svých písní.

Dne 18. února 2014 vyšla samostatná píseň nazpívaná se zpěvákem Buritem Ty znaješ (Ты знаешь). Tato píseň obdržela pozitivní recenze od kritiků z časopisu Afiša (Афиша) a redaktoři ji označili jako nejpopulárnější ruskojazyčnou píseň roku. Píseň napsali dva skladatelé Igor Burnyšev a byla natáčena na mobilních telefonech a upravena v počítačích.

Dne 23. dubna 2014 Jolka vydala videoklip k písni Vsjo zavisit ot nas (Всё зависит от нас) a stala se písní k filmu Podarok s charaktěrom (Подарок с характером).

Dne 26. května 2014 se zúčastnila charitativního koncertu v Moskvě.

Dne 7. listopadu 2014 proběhl velký koncert Jolky, kde představila nové písně. Dne 6. prosince 2014 ve sportovním areálu Olimpijskij (Олимпийский) se pořádal každoroční hudební festival Песня года (Píseň roku). Na něm Jolka obdržela diplom a sošku za píseň Narisuj mně něbo (Нарисуй мне небо) a nejlepším skladatelem se stal Konstantin Meladze, producent jejího šlágru Provans (Прованс).

Dne 17. února 2015 vyšlo 5 studiové album Jolky pod názvem #Небы (#Oblohy), které obsahuje i dříve vydané písně.

Umění a hudební styl

Na začátku své kariéry hudební novináři vyzdvihovali Jolku především pro její mimořádné hlasové schopnosti.

Podle vyjádření jejího prvního producenta Vlada Valova: Podíval jsem se na Jolku a zatímco si ve studiu něco broukala, uvědomil jsem si, že umí zazpívat cokoliv

Jolka není skladatelkou svého debutového alba. Jak sama Jolka řekla. Mnoho lidí mi vyčítá, že jsem jen vykonavatel a nepíši sama. Nejsem umělec, jsem prostě medium a to jsou dvě různé věci. Jen umím přednést lidem dobrou formou slova. Jolka přirovnává svůj žánr k ruskému tvrdému R&B, ale jak sama řekla:

Když mě novináři začnou trápit, tak někdy odpovídám, že můj styl se nazývá ruský tvrdý R&B a přirozeně je to vtip, jelikož jsem nikdy o tom nepřemýšlela v jakém stylu pracuji. Přijde mi komické, když některé hudební skupiny usilovně vymýšlejí svůj vlastní hudební směr a pak nedokážou vysvětlit, co vlastně hrají. Obecně platí, že ruské R&B, není o mě. Jolka v rozhovoru pro Toppop.ru.

Jelena Kuzmina v časopise Jamsession.ru se o Jolce vyjádřila: Je městská zpěvačka a všechny její písně jsou o městě a jejich obyvatelích.

Její čtvrté album se stalo dospělejší, zůstalo u R&B, ale přidalo hodně soulu a regé. V Комсомольской правде (Komsomolské pravdě) napsali, že je Jolka byla stále častěji nazývaná jako dustojná umělkyně po Zemfiře a nadějí ruské hudební scény. Podle Eleny Laptěvi z Komsomolské pravdy: Jolku píseň Provans (Provans) vystrčila z klubového výklenku do světa velkých vystoupení. Následné album Точки расставлены (Body rozestaveny), ji upevnilo pozici supernovy.

Andrej Vasjanin redaktor z novin Rossijskaja gazeta (Российской газете) ke čtvrtému albu poznamenal, že toto album jde mnohem více s hlavním proudem než předchozí, ale má více šlágrů a lepší kvalitu zvuku. Při popisu chování Jolky na pódiu, je překvapen jejím odlehčeným popovým chováním, i když zpívá za doprovodu hudebního stylu, který je blízký soulu a pop-rockovému stylu a vyžaduje velké pěvecké mistrovství a zkušenosti.

Reakce kritiky

Po vydání debutového alba Город обмана (Město podvodů) Jolka obdržela několik pozitivních recenzí od hudebních kritiků. Například Rita Skitěr s InterMedia napsala, že Jolka je jedním z mála umělců, která zpívá a album má charakteristický zvuk a neobvyklou prezentaci materiálu. Druhé album Тени (Stíny), získalo pozitivní recenzi od Sergeja Gorceva, který napsal, že toto Jolku zařadilo do první řady domácích umělců a je velmi dobré. Guru Ken na druhé straně však album označil za neúspěšné a až příliš popové.

Reakce kritiky na třetí album Этот великолепный мир (Tento nádherný svět) nevzbuzovaly takový zájem jako díla předchozí.

Čtvrté album Точки расставлены (Body rozestaveny) získalo velmi pozitivní ohlasy. Oleg Luzin na webu Weburg.net napsal, že nové písně ukazují jak Jolka experimentuje a otevírá nové obzory. Alexej Mažajev dal albu nejvyšší skóre a poznamenal, že se tak stalo podruhé nebo potřetí v historii rubriky. Nazval Jolku hlavní zpěvačkou a poznamenal, že mezi rockem a popem se uměle vytváří hloupé bariéry. Obecné platí, že Jolka je přizpůsobivá různým žánrům a je všude naprosto rozpoznatelná. Dmitrij Pročuchan z NewsMusic.ru (Nováhudba) album vysoce ocenil. Podle jeho mínění dosáhlo téměř ideální rovnováhy mezi kvalitní hudbou a dostupnosti nejširšímu okruhu posluchačů a dodal, že ji lze právem považovat o uchazečku na uvolněný trůn první ruské dámy populární hudby.

Veřejný obraz

Jekatěrina Taranova z KM.RU popsala zpěvačku jako puberťačku a poznamenala, že zpěvačka se na veřejnosti objevuje s krátkým vyzývavým střihem, v džínách, teniskách a s plyšovými hračky v rukách. Bylo napsáno, že neobvyklost jejího obrazu hrála roli v její popularitě. Jolka měla sklon experimentovat se vzhledem již v Užhorodu, obarvila si vlasy na červeno a poznamenává, že v jejím rodném městě to bylo smělé jednání. Jolka měla při svých experimentech s vizáží velmi tolerantní rodiče, kteří Jolce nevyčítali tetování a ani oholenou hlavu v 15 letech. Při jednom rozhovoru pro novináře se Jolka zmínila o tom, že služeb vyzážistů využívá pouze pro natáčení klipů, jinak o svůj vzhled pečuje sama.

Jolka o své neochotě hovořit o osobním životě a svých životních názorech řekla: Každý začne velmi bolestivě čmuchat a to strašně překáží a ničí. Také řekla, že umělci by měli být společensky odpovědní a ve spojitosti s tím se zřekla kouření.

Po roce 2010 spolu s proměnami v hudebním stylu, Jolka začíná měnit i svůj obraz. Vysvětlila to přirozenými důvody: dospíváním a přehodnocením hodnot.

Ve videoklipu na píseň Provans (Прованс) se Jolka objevila ve zcela nové podobě v elegantních bílých šatech, botách na podpatku, s krásným účesem. Začala být nazývána jako jedna z nejstylovějších zpěvaček na ruské scéně. Sama Jolka říká, že se nesnaží držet nejnovějších módních trendů, ale je lepší dát dohromady svůj styl. Mezi její nejoblíbenější módní návrhářku patří Lilija Litkovská, která pro ni vytváří koncertní oblečení.

Koncertní skupina

Jolka turné absolvuje se stálými členy hudebního doprovodu a titíž členové se podílejí na úpravě písní. Na velkých sólových koncertech zpěvačka vystupuje se širším hudebním doprovodem: kytarista, baskytarista, klávesista, bubeník, DJ a dechové nástroje. Na vystoupeních zpěvačky se podílí i taneční skupina Loonyband (Bláznivá kapela), kterou vede Kateřina Rešetnikova a zabývá se scénografií videosekvencí a tanečními programy pro koncerty. Koncertní sestava: